Inzeráty plemene: Německý honič
Německý honič (brakýř) (angl.: German Hound; něm.: Deutsche Bracke)
Německý honič je pes s loveckými pudy. Má velkou výdrž a na lovu je neunavitelný. Ale doma je to milý a citlivý pes. Proto je vhodný také do rodiny. S dětmi vychází dobře, ale cizí návštěvu hlasitě ohlásí.
Toto plemeno bylo vyšlechtěno v Německu. Jeho blízcí příbuzní jsou vestfálští lovečtí psi a zauerlandští honiči. Dříve se využívali výhradně jako lovečtí psi, nyní jsou to také společenští psi.
Německý honič je středně velký pes. Je to velmi dobře stavěný, houževnatý pes, předurčený k lovu. Brakýř má velké, jasné a světlé oči. Uši má středně velké, natočené dopředu, přiléhající k hlavě. Tento pes má dlouhé, dobře formované nohy a okrouhlé kočičí tlapky. Jeho ocas je dlouhý a silný. Srst německého honiče je hladká a krátká. Zbarvení srsti je od červené až po žlutou, s černým sedlem nebo pláštěm, s bílou lysinkou, límcem a bílými odznaky na hrudi, koncích končetin a na konci ocasu. Podsada má světlou barvu. Německý honič má velmi rád pohyb a většinou také rád plave. Velikost v kohoutku je v rozmezí 40 až 53 cm, hmotnost plemene se neuvádí. Německý honič se dožívá průměrně 12 až 14 let.
Německý honič je přátelský a společenský pes. Je velmi samostatný a ostražitý. Má výborný čich a je výborným loveckým psem. Brakýř je ale také velmi citlivý, ostýchavý a zvědavý.
Srst německého honiče nevyžaduje příliš mnoho péče. Postačí občasné pročesání gumovým kartáčem, aby se odstranily odumřelé a uvolněné chlupy. Také by se měla pravidelně kontrolovat čistota zvukovodu. Vzhledem ke svým loveckým pudům a velké aktivitě potřebuje tento pes dostatek pohybu.
Německý honič je inteligentní pes a rychle chápe, co se od něj očekává. Proto není příliš složité brakýře vychovat. K výchově však musíme přistupovat s trpělivostí a pochopením. Přílišným drilem bychom mohli narušit jeho přátelskou a otevřenou povahu.
F.C.I. standard č.: 299 / 15. 09. 1997 / D Německý honič (brakýř) (angl.: German Hound; něm.: Deutsche Bracke)
Datum zveřejnění platného původního standardu: 24.6.1987
Použití: honič
Klasifikace dle F.C.I.: Skupina 6 honiči, barváři a plemena příbuzná. Sekce 1.1 malí honiči. S pracovní zkouškou.
Z plemen honičů, která kdysi bývala velice hojná, se v Německu zachoval pouze westfálský brakýř. Jeho nejdůležitější regionální varietou byl tříbarevný sauerlandský brakýř. Ze spojení této variety s místními horskými honiči se upevnil homogenní typ, který je již od roku 1900 nazýván „německý brakýř“.
Vzhledem je to lehký, vysoký, elegantní, ale přesto pevně stavěný lovecký pes s ušlechtilou, poměrně lehkou hlavou, dobrým uchem a dobře neseným, přesto vzhledem k celkovému ušlechtilému vzhledu, nápadně silným ocasem a lehce vtaženým břichem.
u psů střední velikosti je délka hlavy asi 21 cm. Nosní hřbet, měřem až ke stopu (mezi očima) má okolo 9 cm.
je lehká, suchá, protáhlá. Při pohledu zepředu se jeví úzká a protáhlá. Mozkovna je jenom o málo širší než lícní partie, která není ostře ohraničena a zcela mírně přechází v čenichovou partii
Mozkovna: je mírně klenutá. Týlní hrbol je vyznačen, ale mírně.
Stop: velmi málo zřetelný.
Nosní houba: uprostřed má světlou dělicí rýhu téměř masového zbarvení, zatímco strany nosní houby jsou více nebo méně tmavého odstínu.
Nosní hřbet: je velmi lehce klenutý.
Pysky: střední hloubky (středně spadající), koutek je malý.
Čelisti/ zuby: zuby jsou extrémně silné a pravidelné. Řezáky jsou postavené proti sobě, anebo se vnitřní strana horních řezáků dotýká těsně vnější strany dolních řezáků. Špičáky jsou obzvláště silné.
Oči: tmavé, jasné, milého pohledu.
Uši: dlouhé (okolo 14 cm) a široké (okolo 9 cm); dobře přiléhají k hlavě a na koncích jsou zaoblené.
je středně dlouhý a poměrně silný v poměru k hlavě.
Hřbet: je mírně klenutý.
Záď: jen mírně spáditá.
Hrudník: je hluboký, dosahuje až pod úroveň lokte; žebra jsou jen velmi slabě klenutá; hrudní koš je dlouhý.
je dlouhý, nepříliš silný u kořene. Aby byl chráněn před zraněním, které by si pes mohl způsobit o kmeny stromů či o větve, je pokrytý delší štětinatou srstí, takže je relativně silný, i když se ke špičce zužuje, a drsný. , Nesen je svěšený, nebo v lehkém oblouku směrem vzhůru.
jsou vysoké, velmi dobře stavěné, suché, s patrným pletivem nervstva; kosti jsou jemné.
Lopatky: suché.
Lokty: přiléhají k tělu.
Stehna: při pohledu z profilu jsou široká a plná.
Bérec: dlouhý, ale nepříliš silný, správně zaúhlený.
jsou delší než kočičí tlapky, odolné, prsty jsou dobře sevřené.
i když se jedná o krátkosrstého psa, je srst poměrně dlouhá, velmi hustá, tvrdá skoro drsná; také břicho je je porostlé hustou srstí. Na spodní straně ocasu je srst delší a tvoří nepatrný kartáč. Na stehnech tvoří srst kalhoty.
od červené až po plavou, s černým sedlem nebo pláštěm a s bílými znaky „brakýřů“, průběžná lysina, bílý čenich (čenichová partie)a bílý límec (uzavřený bílý límec je žádoucí), bílá hruď, bílé nohy a bílá špička ocasu.
40 – 53 cm; mírné překročení je tolerováno.
Všechny odchylky od výše uvedeného standardu musí být považovány za vady a musí být penalizovány podle stupně jejich závažnosti, a se zřetelem na jejich vliv na zdraví a pohodu psa.
Tělo dlouhé nebo nízké.
Hlava jezevčíka: Špičatě zakončené uši, uši stočené, se záhyby nebo krátké.
Ocas kroužkující nebo srpovitě prohnutý.
Špatně postavené končetiny (defektní).
Roztažené prsty, špatná tlapka.
Čokoládově hnědé zbarvění
Pes se strakatě zbarveným tělem.
Psi vykazující zřetelné fyzické abnormality nebo poruchy chování musí být diskvalifikováni.
Pozn.: Psi musí mít obě normálně vyvinutá varlata kompletně sestouplá v šourku.
Nejoblíbenější psí plemena