Inzeráty plemene: Sedmihradský honič, Transylvánský honič
Sedmihradský honič, Transylvánský honič ( Erdelyi Kopo)
Plemeno Erdelyi Kopo znamená v překladu "Sedmihradský honič", často se používá i název Transylvánský honič. Název je odvozen od místa, kde byl Erdelyi Kopo vyšlechtěn - Sedmihradsko čili Západní Karpaty a Transylvánské Alpy. Místní šlechta potřebovala psa, který by byl schopen lovu v neschůdném terénu, který by byl vytrvalý, odvážný a energický. S plemenem Erdelyi Kopo se záměr zdařil - nižší varieta psa se používala k lovu lišek a zajíců, vyšší si troufla i na medvědy, vlky a jeleny. Na začátku 20. stol. Sedmihradský honič téměř vymizel ze světa. Jeho chov byl obnoven až kolem roku 1968. Nižší varieta psa ovšem vymizela.
Výchova plemene Erdelyi Kopo je velice nesnadná. Lovecký pud vždy převládne nad povely majitele, proto není vhodné vodit psa do míst, kde by mohl způsobit škodu. V zemi svého původu - Maďarsku se toto plemeno doporučuje využívat pouze k lovu a zásadně se nedopouručuje řídit si jen jako rodinného psa či dokonce mazlíčka k dětem.
Erdelyi Kopo potřebuje dostatek aktivity, pohybu, dlouhé procházky, plavání.
Anglický název: Erdelyi Kopo
Zkratka používaná v ČR: SEH
Secretariat General: 13, Place Albert I – B 6530 THUIN (Belgie)
Standard FCI č. 241/13.09.200/F Sedmihradský honič, Transylvánský honič ( Erdelyi Kopo)
Standard FCI č. 241/13.09.200/F Sedmihradský honič, Transylvánský honič ( Erdelyi Kopo)
Datum zveřejnění platného standardu: 6.4.2000
Použití: lovecký pes (honič) se schopností lovit na velké vzdálenosti a nezávisle na svém pánovi. Má velmi vyvinuté vlohy pro práci na stopě velké zvěře. Hlásí jasným hlasem s poněkud plačtivým zabarvením. Na stopě se jeho hlášení, které je zvučné a ve vysoké tónině, nese daleko. Štve a výborně staví zvěř. Pracuje obvykle samostatně anebo v páru.
Zařazení dle F.C.I.: skupina 6 honiči, barváři a plemena příbuzná, sekce 1.2 střední honiči, s pracovní zkouškou;
jedná se o velmi starobylé maďarské plemeno, jehož vývoj byl ovlivněn místními klimatickými vlivy, přírodními podmínkami a místními způsoby lovu. Svoji zlatou éru zažilo plemeno ve středověku, kdy plemeno Erdelyi Kopó bylo oblíbeným loveckým psem zdejší šlechty. Kvůli rozvoji zemědělství a lesnictví se přesunul lov s honiči do hornatých a lesnatých oblastí Karpat. Tehdy se v závislosti na rozdílných terénních podmínkách, ve kterých byli psi používání, zformovaly dvě variety těchto honičů, a to malý a velký transylvánský honič. Obě variety byly ovšem stále chovány společně. Zpočátku byl velký maďarský honič používán k lovu velké zvěře, nejprve tura, pak medvěda, černé zvěře a rysa; malý honič lovil malou zvěř (srnčí, lišku) v neprostupných terénech a také kamzíka ve skalách. Na počátku XX. století již transylvánský honič skoro vymizel. Chov byl obnoven od roku 1968 a dnes již existuje mnoho skvělých psů velkého rázu této rasy v Maďarsku i v sousedních oblastech Rumunska. Malá varieta zanikla.
tvar a nesení hlavy, tělesné proporce, silné a svalnaté končetiny a nasazení ocasu jsou typické pro středoevropského honiče. Jedná se o brakýře středního rázu. Tělesná stavba maďarského honiče je uzpůsobena práci na velké vzdálenosti, má atletickou postavu a kostra není ani hrubá, ani slabá.
poměr délky mozkové a čenichavě partie je téměř 1:1;
poměr mezi výškou v kohoutku a délkou těla je 10:11;
maďarský brakýř je dobře stavěný, odvážný a otužilý. Jeho povaha je v základu klidná a vyrovnaná, v případě kontaktu se zvěří je však plný temperamentu. Snáší výborně extrémní klastické podmínky.
je to hlava honiče, dosti dlouhá, nikoli však špičatá. Je výrazný rozdíl mezi pohlavími.
kůže na hlavě je přiléhavá, netvoří vrásky.
Mozkovna: je slabě vyklenutá. Týlní hrbol není výrazný a nadočnicové oblouky jsou málo vyvinuté.
Stop: málo výrazný.
Nosní houba: není příliš široká, je černá. Nozdry jsou pohyblivé a široce otevřené.
Čenichová partie: nosní hřbet je rovný.
Pysky: jsou suché, přiléhavé. Sliznice jsou černé.
Čelisti/Zuby: čelisti jsou silné se silnými, dobře vyvinutými zuby. Mají nůžkový skus, kompletní chrup je v souladu se zubním vzorcem psa.
Líce: jsou oblé, osvalení je jen slabě vyvinuté.
Oči: střední velikosti, mandlového tvaru, mírně šikmě uložené. Tmavě hnědé. Oční víčka těsně přiléhají k oční kouli.
Uši: středně vysoko zavěšené, nejsou příliš těžké. Visí naplocho, bez stočení, dosahují k lícím. Od místa zavěšení se rozšiřují , směrem ke konci opět zužují až k zaoblenému konci. Natáhnou-li se směrem dopředu, zakryjí oči, ale nepřesáhnou je.
je velmi svalnatý, střední délky. Na jeho spodní části tvoří kůže mírné řasy. Je tolerován i mírný lalok, ale není žádoucí.
tělesný rámec je obdélníkový.
Horní linie: je rovná.
Kohoutek: je výrazný.
Hřbet: počínaje za kohoutkem je hřbetní linie rovná a svalnatá.
Bedra: u fen je tolerována poněkud delší bederní partie.
Záď: je mírně skloněná.
Hrudník: předhrudí není výrazné. Hrudní koš je široký, dlouhý a nepříliš hluboký. Na průřezu je hrudní koš oválný, téměř kulatý, aby poskytoval dost prostoru pro volné dýchání.
Spodní linie a břicho: břicho je jen mírně vtažené.
je silný a nasazený středně vysoko. V klidu je spodní část ocasu zatočená mírně vzhůru; je-li to možné, délkou přesahuje o 1-2 cm hlezenní kloub. Když je pes vzrušený, ocas se přetáčí nad hřbet, ale nesmí být zatočený. Nekrátí se.
hrudní končetiny nesou tělo jako sloupy. Při pohledu zepředu jsou rovnoběžné a postavené relativně zeširoka vzhledem k šířce hrudníku.
Plece: lopatka je silně osvalená, dostatečně dlouhá a mírně šikmo uložená.
Lokty: přiléhají k hrudnímu koši.
Předloktí: jsou rovná a souměrná.
Přední tlapky: jsou velké, mají sevřené, silné a klenuté prsty. Polštářky jsou silné, pevné a dobře vyplněné. Drápy jsou silné a co nejčernější.
v postoji je pes mírně spáditý dozadu. Zadní nohy jsou svalnaté.
Stehna: dlouhá.
Hlezna: nízko u země.
Záprstí: rovná, paralelně postavená.
Zadní tlapky: mají sevřené, silné a klenuté prsty. Polštářky jsou silné, pevné a dobře vyplněné. Drápy jsou silné a co nejčernější. Paspárky musí být odstraněny.
dlouhý krok pokrývá hodně terénu; není nikdy drobivý. Klus má správnou amplitudu. Při práci je cval mimořádně pružný.
kůže maďarského honiče je středně silná; speciálně v oblasti krku je volnější, nemá ale dělat výrazné řasy. Je tmavě pigmentovaná. Lysá místa jsou černá.
celý povrch těla včetně břicha je pokrytý krátkou, rovnou, přiléhavou srstí. Na krku, na kohoutku, na zadní straně stehen a na spodní straně ocasu je srst delší, než na ostatních partiích těla. Může tvořit osiny. Na dotyk je srst hrubá, je lesklá. Pod krycí srstí je podsada.
základní barva maďarského honiče je černá. Znaky nepříliš tmavého pálení jsou vždy nad očima. Na čenichu a na končetinách jsou rovněž znaky pálení. Pálení je vždy jasně odděleno od černého základu. Na nosním hřbetě může být bílý znak, který ve formě lysinky může přecházet na čelo a v prodloužení může tvořit bílý límec na krku; bílá se může vyskytovat i na hrudi, na hrudníku a také na končetinách až na tlapky. Také se může vyskytovat bílá na konci ocasu (kvítek). Je nežádoucí, aby bílá přesahovala jednu pětinu povrchu těla.
55-65 cm
Není rozhodující kohoutková výška, ale celková harmonie a dojem, kterým pes působí.
minimálně 25 kg.
všechny odchylky od znění tohoto standardu musí být považovány za chyby a musí být penalizovány podle stupně jejich závažnosti.
pes agresivní, pes bázlivý
část mozková a část obličejová příliš úzké, příliš dlouhé, kulaté
stop zcela nevýrazný anebo příliš výrazný
krátká čenichová partie
chybné zuby
lehké ucho, připomínající teriéra nebo chrta
srst „drátovitá“, srst měkká, kudrnatá, řídká
zbarvení hnědé nebo modré s pálením
Všichni jedinci, na kterých bude patrná porucha psychiky nebo chování, budou vyloučeni.
Pozn : Všichni psi musí mít obě normálně vyvinutá varlata kompletně sestouplá v šourku.
Nejoblíbenější psí plemena