Inzeráty plemene: Rakouský krátkosrstý honič ( Brendlův brakýř)
Původ názvu tohoto plemene není stále ještě jasný. Patrně mohl vzniknout v loveckých kruzích. Jako "Brandlbracke" se označuje pes pravděpodobně kvůli pokud možno ostře ohraničeným a od černého pozadí se odrážejícím rezavohnědým znakům. Ty se nazývají "brand" (pálení) a rovněž kvůli od barvy obličeje ostře ohraničeným hnědočerveným skvrnám nad očima. Psu se v loveckých kruzích také říká ještě "Vieräugl" (čtyřočko).
Lovci v Korutanech a ve Štýrsku byli odjakživa přesvědčeni o tom, že "Vieräugl" jsou obzvlášť vynikajícími loveckými psy. Možná, že toto upřednostňování má dokonce původ ve staré indogermánské pověsti. Podle této pověsti je duše zemřelého na onen svět doprovázena dvěma psy, jedním strakatým a jedním černým. Nejstarší indické ságy o božstvech líčí fenu jménem "Sarama", jejíž dva synové střežili Jamu, vládce podsvětí. Jeden žalozpěv tyto dva psy opěvuje takto: "Svěř, ó králi Jamo, zemřelého do ochrany tvých dvou psů, tomu čtyřokému strážci cesty, a člověku zajisti, aby se mu dobrého pořízení a zdraví dostalo. " Rovněž tak se zmiňuje Avesta, náboženská kniha starých Baktriů, o čtyřokých psech, kteří mají zesnulé chránit před zlými duchy a bezpečně je doprovázet do podsvětí. Takové mýty a ságy se často udržují po tisíciletí a mohlo by být veskrze možné, že nimbus, který má "Vieräugl", má původ někde v prastarých legendách.
Co se týká označení "rakouský honič", tak v kynologickém smyslu slova neexistuje žádný rakouský honič. F. B. Laska, znalec honičů, byl také proti tomuto označení. Neexistuje také žádný maďarský, polský anebo, ať už se jim říká jakkoliv, existuje pouze jeden správný název: Kontinentální anebo středoevropský honič." "Krátkosrstý honič“, jak se vyskytuje v Rakousku, není ani v nejmenším základní formou loveckého psa. Je to Canis sagax, otec všech v Evropě existujících krátkosrstých forem loveckých psů. Takovému psu vděčí za svůj vznik - jak neuvěřitelně to může znít - tak zbožňovaná ušlechtilá „galsko-helvétská skupina honičů.“ Freiherr B. Laska se svým názorem nemusí být daleko od pravdy. Všechna plemena honičů jsou si v podstatě tak podobná, že je ve skrze možné myslet na společný původ.
Rakouský hladkosrstý brakýř, dříve také nazývaný "Kärntner Brandl", v jižním Německu "Wildbodenhund", nebo "Vieräugler", sloužil již od dob císaře Maxmiliána I. (1493-1519) pro lov vysoké zvěře. Podle zobrazení v knize "Jagdbuch" se toto plemeno od té doby téměř nezměnilo, a to bez ohledu na to, že spolu se založením rakouského spolku chovatelů psů v roce 1883 byl pro toto plemeno vystaven standard, kde byli bílobarevní psi označeni za nežádoucí, což F.B. Laska vehementně odmítal. Podle názoru F. Jungklause se mohl starý typ honiče, který již císař Maximilán I. používal pro lov, udržet ve Spessartu jako pes známý pod názvem "Rohrbrunner Saubeller". Bavorský horský barvář není ničím jiným než "odštěpkem" této staré formy honičů. Spolek, který vedl Ritter v. Frank, se angažoval za "čistý chov" a prošlechtění domácích honičů. Jednalo se zde především o "Kärntner Brandln". Tito psi se vyskytovali tehdy ještě v dostatečném počtu a kvalitě.
V jednom článku v listu "Deutsche Jägerzeitung" svazek 6, poukazuje nadlesní R. Friess na těsný vztah "brandlbrak" s jinými rázy honičů pod souhrným názvem "Alpenbracken" nebo "Wildbodenhunde". V témže článku je dále poukázáno na vztahy k německým honičům (sauerlandským, holštýnským, skalním apod.) a ke švýcarským honičům. Podle R. Friesse není nouze o materiál pro oživení krve.
Podle E. Haucka založil A. Scheich kolem r. 1850 psinec pro "brandlbraky" pod názvem "Obersteier", který po jeho smrti v roce 1915 převzal Karl Barbolani v Brucku/Mur a úspěšně vedl psinec dál. Hauck sám viděl po první světové válce "korutanské brandly" a Friess je viděl ještě v r. 1910 v Rennwegu am Lanisch v Taurách. Ve dvacátých letech se "korutanských brandlů" ujal korutanský spolek pro ochranu lovu, protože jejich stav byl ohrožen a byl dán dohromady dobrý kmen. V protikladu k dnešním "brandlbrakám", tedy rakouským hladkosrstým brakýřům, byli "korutanci" jemnější a menší, pálení se vyskytovalo větší a světlejší. Často se v obličeji vyskytovala žluť až přes oči, čímž vznikala maska ve tvaru srdce.
Korutanský lovecký spolek již v roce svého založení uspořádal v Klagenfurtu výstavu psů, ale kolmý start zjevně dlouho nevydržel. Korutanskou "brandlbraku" začal vytlačovat jiný honič. Říkali mu "Peintinger Bracke" .
F.B. Laska považoval za zcela chybné a pro chov zcestné, že se do standardu zahrnuli také hnědí psi i se žlutými znaky. Těmto psům podle jeho mínění kolovala v žilách krev ohařů, ale mohl se samozřejmě také mýlit. Hnědí psi s hnědými nosy se vyskytují u všech plemen, u kterých chov směruje směrem k černé barvě srsti. F.B. Laska jako jediné přípustné barvy označil jelení červeň, černou, červenožlutou, bílou s plotnami anebo bez ploten v barvě jelení červeni nebo žluté, dále pak ještě psy s černým sedlem a s rezavě červenými hlavami a končetinami. Nesprávné bylo podle jeho názoru potlačovat u honičů bílou barvu.
"Kresba, lysina na hlavě, zejména bílý límec na krku anebo jednostranná skvrna na zátylku jsou prastarými, neoddělitelnými atributy kontinentálního honiče, psa Canis sagax", napsal v roce 1897 F.B. Laska v pojednání o rakouských formách honičů.
Také dokázal svůj názor podpořit čísly. Z počtu 2000 honičů, které F.B.Laska proměřoval a zaregistroval, jich mělo 1500 bílé znaky na krku. To, že standard mínil tolerovat jenom jeden bílý pruh na hrudi, mu bylo proti mysli. Poukazoval přitom na "prošlechtěné honiče" pana Koslera v Laibachu (nynější Ljubljana), které měly základní barvu bílou z červenožlutými plotnami. "Jelikož se na jedné straně již po léta chová černá varieta, která je uznaným rakouským honičem a změna by jistě formě uškodila, nechť to zůstane tak, jak to je a bílá bude zatracena", napsal s jistou dávkou rezignace o přípustných barvách honičů.
Aby se dostalo chovu honičů skutečné podpory, navrhl F.B. Laska, aby se i hosté na lov dostavovali s "korektními", to znamená čistokrevně chovanými psy. Jak obtížné to ale bylo, ilustruje následujícími slovy: "Tak má tady pan nadučitel podvraťáka (Hundevieh) co se podobá spíše fajfce na tabák, hejlovi nebo cvrčkovi, než brace, ale loví jako ras." A tak se lovu pan nadučitel zúčastnil "holt" s nerasovým podvraťákem!
První rakouská výstava těchto psů se pořádala již v září 1863 v Hietzingu u Vídně. Pořadatelem byla "C.k. zemědělská společnost". Bohužel se nedovídáme nic o počtu a plemenech psů, kteří se výstavy zúčastnili.
V roce 1876 založil Albrecht, princ ze Solms-Braunfels spolu s dalšími loveckými fandy spolek "Kynologische Gesellschaft Wien", který v roce 1877 zorganizoval ve Vídni výstavu. Zde zřejmě, jak se dočítáme z Beckmannovy poznámky, byly vystavovány "brandlbraky", tedy nynější rakouští hladkosrstí brakýři. Společnost měla ale bohužel krátký život.
Dalším spolkem, který vyvíjel intenzivní kynologickou činnost, byla po určitý čas "sekce pro psy" u "prvního rakouského spolku pro chov drůbeže", který byl založen v roce 1883. Ve stejném roce se sloučily různé již existující spolky do "rakouského spolku pro chov psů", ze kterého vznikl pak dnešní rakouský kynologický spolek "Österreichischer Kynologen-Verband" (ÖeKV).
Že tehdy stáli lovečtí psi mezi čistokrevnými psy na prvním místě, vychází najevo z první rakouské plemenné knihy, která byla otevřena v roce 1884. Z 55 zapsaných psů je 35 loveckých plemen a prvním psem, zapsaným do plemenné knihy je "brandlbraka" (rakouský hladkosrstý brakýř). Zřejmě tehdy považovali ve velkém a prostorném rakousko-uherském mocnářství s mnoha rázy honičů "čtyřočko" za nejlépe prošlechtěné plemeno. Hlavními centry chovu byly tehdy Korutany (Kárnten) a Štýrsko (Steiermark). Lovci tedy ještě před uznáním plemene rozlišovali mezi "korutanskými brandly" a "štýrskými brandly". Lovecké spolky v obou korunních zemích chovaly "čtyřočka" ve více či méně čistých kmenech. Jedním z hlavních chovatelů byl již zmíněný Karl Barbolani v městě Bruck an der Mur, takže byl také běžný název "Barbolanibrandl".
Vlastní čistokrevný chov - to je zde nutno zdůraznit - započal s prvním vydáním standardu rakouským spolkem pro chov psů v roce 1883. Bohužel se v posledních publikacích dnes stává, že se obě krátkosrstá rakouská plemena honičů, tedy rakouský hladkosrstý brakýř (Brandlbracke) a tyrolský honič (Tirolerbracken), "hází do jednoho pytle" a nerozlišuje se mezi nimi. Není divu, zvláště když pohlížíme na tu skromnost literatury, která pojednává o obou plemenech.
Tak například snad nejvýznačnější německý kynolog, spisovatel R. Strebel, bral obě rakouská plemena sotva na vědomí a označil obě plemena jako "Wildbodenhunde". Beckmann se naproti tomu zmiňuje o rakouském honiči (rakouském hladkosrstém brakýři) a publikuje standard z roku 1883, o tyrolském honiči říká ale pouze, že "není doposud tento pes uznán jako samostatná rasa".
O rakouského hladkosrstého brakýře (Brandlbracke) se stará rakouský spolek Österreichische Brackenverein (ÖBV), v Německu podobný spolek Deutscher Brackenverein e.V..
Do rakouské plemenné knihy se ročně zapisuje kolem 90 rakouských honičů. V roce 1992 bylo v rakouském klubu registrováno zhruba na 1200 těchto psů.
Rakouský krátkosrstý honič (někdy se používá i označení Brendlův brakýř) pochází má původ u našich jižních sousedů v Rakousku. Předpokládá se, že vzešel z keltských honičů. Oficiální zmínky o něm však pocházejí až z 19. století. Rakouský krátkosrstý honič má výborný čich a obratnost. Díky těmto vlastnostem se používá především jako honič nebo barvář, případně jako společenský pes. Jeho "specializací" je lov zajíců.
Toto psí plemeno má rádo pohyb, nejlépe při pravidelných procházkách. Jeho povaha je milá a radostná.
Secretariat General: 13, Place Albert I – B 6530 THUIN (Belgie)
Standard FCI č.: 63/24.07.1996/F Brendlův brakýř (brakýř černý s pálením (Brandlbracke)
Země původu: Rakousko
Datum zveřejnění platného standardu: 10.10.1995
Použití: Brendlův brakýř (brakýř černý s pálením) je, díky svým výjimečným schopnostem pro práci v obtížném vysokohorském terénu, ale rovněž i v nížinách, využíván jako honič, ale také jako barvář.
Klasifikace FCI: Skupina 6 honiči, barváři a plemena příbuzná. Sekce 1.2 střední honiči. S pracovní zkouškou (loveckou a barvářskou).
Brendlův brakýř je považován za autentického potomka keltských honičů. Jako u většiny starobylých ras neexistuje ani u Brendlova brakýře žádný věrohodný doklad o jeho původu, který by pocházel z doby před polovinou 19.století, a to proto, že v tomto období chov nebyl nijak řízen (evidován).
Je to středně velký pes, solidní tělesné konstrukce, obdélníkového rámce, pružný.
Vyniká jemným nosem, pracuje nejraději na stopě zajíce, kterou drží s velkou jistotou. Je hlasitý, má zvučný hlas a je velmi bystrý. Má milou povahu.
Mozkovna: je široká, týlní hrbol je málo výrazný.
Nos: je černý.
Čenichová partie: čenich je silný, nosní hřbet je rovný.
Pysky: dosti vyvinuté, přiléhavé, správně pigmentované.
Čelisti/Zuby: nůžkový skus, silné zuby. Kompletní chrup, složený ze 42 zubů, je žádoucí. Je tolerováno, pokud chybí 2 PM1 nebo PM2. M3 nejsou brány v potaz.
Oči: jasné, tmavě hnědé, červené spojivky v očních koutcích nejsou vidět.
Uši: jsou středně dlouhé, nepříliš široké, zavěšené vysoko, jejich konce jsou zaoblené, visí podél lící, jsou ploché.
je středně dlouhý, značně silný. Lalok je nežádoucí.
Kohoutek: výrazný.
Hřbet: dlouhý.
Záď: mírně spáditá.
Hrudník: široký a hluboký.
dlouhý, pozvolna zeslabující směrem ke špičce, mírně zatočený, v klidu spuštěný směrem k zemi; na spodní straně tvoří hrubší srst náznak kartáče.Tato srst není ale příliš tvrdá.
korektně postavené, rovné a silné.
Lopatky: šikmo uložené, svalnaté.
správně zaúhlené.
Stehna: dlouhá, štíhlá, se středně vyvinutým svalstvem.
Tlapky: velké, kulaté, klenuté. Prsty sevřené; silné drápy jsou černé; polštářky jsou masivní a odolné.
je elegantní, prostorný.
je hladká, přiléhavá, hustá, uzavřená, lesklá s hedvábným leskem. Je dlouhá okolo 2 cm.
je černé s nevelkými znaky pálení, jehož odstín je od světle plavé po tmavou. Dva znaky pálení nad očima (čtyřočák) musí být zřetelné.
psi 50 - 56 cm
feny: 48 – 54 cm
všechny odchylky od výše uvedeného standardu musí být považovány za chyby a musí být penalizovány podle stupně jejich závažnosti.
příliš úzká mozkovna
široký nosní hřbet
stáčející se uši, špičaté, příliš úzké a krátké
ocas příliš krátký, příliš slabý, silně přetočený směrem vzhůru, bez náznaku kartáče na spodní straně
slabé nohy
bojácný jedinec
předkus, podkus, chybění více jak 2 zubů P1 či P2
každé jiné zbarvení, než jaké je uvedeno výše
chybění znaků pálení nad očima
Pozn: Všichni psi musí mít obě normálně vyvinutá varlata kompletně sestouplá v šourku.
Inzeráty plemene: Rakouský krátkosrstý honič ( Brendlův brakýř)
Nejoblíbenější psí plemena