Inzeráty plemene: Pražský krysařík
Pražský krysařík (Prague Ratter)
Pražský krysařík je jemný a mazlivý pes, který je vhodný do každé rodiny. Svému pánovi je bezmezně oddán a hezký vztah si utvoří i k dětem. Přestože je velmi přátelský a přítulný, může se k cizím lidem chovat rezervovaně. Pražský krysařík umí být díky svému temperamentu také velmi zábavný společník, je velmi zvědavý, občas uličnický, ale při dobré výchově poslušný. Jeho majitelé o něm často říkají, že je to maličký pejsek se srdcem lva, svého pána umí totiž bránit. Je vhodný i pro starší páníčky, je poměrně přizpůsobivý - má rád dlouhé procházky a nevadí mu ani lenošení na gauči. Hodí se na venkov i do bytu, je čistotný. Krysařík je mrštný, hbitý a velmi rychlý pes. Dožívá se 13 až 15 let.
Pražský krysařík v kohoutku měří pouhých 20 až 23 cm, hmotnost se pohybuje kolem 2,5 kg. Má kompaktní tělesnou stavbu s rovným hřbetem, krátkými bedry a mírně vtaženým břichem. Ocas je vysoko nasazený a ke konci se zužuje, bývá kupírovaný. Přední končetiny jsou rovné a souběžné, zadní jsou dobře osvalené. Pohybuje se pružně, hbitě a lehce. Krysařík má hlavu hruškovitého tvaru s výrazným stopem a zakulacenou lebkou. Pysky jsou přiléhavé, čelisti souměrné a skus je nůžkový. Mé temné, středně velké oči, které jsou mírně vypouklé a posazené ze široka. Uši jsou pevné, mají trojúhelníkovitý tvar a jsou vztyčené. Srst má pražský krysařík krátkou, přiléhající, hustou a pěkně lesklou, na hlavě může být o něco řidší. V poslední době se čím dál častěji objevují i dlouhosrstí krysaříci. Základní zbarvení může být různé, nejčastější je černé s červeným pálením nad očima, kolem čumáku, pod krkem, na předních tlapách, na vnitřní straně zadních končetin a pod ocasem. Výjimečně může být plavý.
Pražský krysařík není plemeno náročné na péči. Jeho krátkou srst stačí jednou za týden vykartáčovat a udržovat v čistotě. Nemůže se chovat venku, kde by mohl zmrznout. Vzhledem k jeho malé konstituci je mu dobře i v malém bytě. Není náročný na výchovu, která se ale nesmí podcenit, jinak má sklon k uštěkanosti a při nedobrém přístupu z něj může vyrůst nerudný jedinec bránící se kousáním.
Pražský krysařík má hodně dlouhou historii, která podle některých pramenů sahá až do doby Rudolfa II. Údajně se pro svou hbitost používal na chytání krys, byl ale také ozdobou královského dvora a byl dáván jako dar evropským vladařům. Později však téměř vyhynul, k jeho znovuobjevení došlo až ve druhé polovině 20. století a jeho obliba stále stoupá.
( citace ze stránek Klub přátel Pražského krysaříka)
Pražský krysařík je zřejmě naším nejstarším národním psím plemenem. Jeho původ je neoddělitelně spjat s českou kotlinou, odkud pochází. Zmínky o tomto miniaturním plemeni nacházíme už v nejstarších písemných pramenech, týkajících se naší národní historie. Nesmí nás zmýlit nejasnost používaných názvů plemene – hovorově i dnes často užívaný název ratlík je odvozen od německého slova „die Ratte“ – krysa, takže česky krysařík, pes původně držený k hubení krys. Ještě i dnes u některých jedinců tohoto plemene je zachována schopnost lovu myší. Ke krysám se krysařík dnes už nedostane – a potkan je naprosto jiný druh, větší, dravější a navíc se vyskytuje ve větších tlupách – to už je na krysaříka příliš silný soupeř... Původním druhem, po kterém krysařík své jméno získal, totiž nebyl dnes všeobecně rozšířený potkan obecný (Rattus norvegicus), ale krysa obecná (Rattus rattus) – velký škůdce zejména ve skladech obilí, kde škodí nejen přímou konzumací obilí, ale i tím, že velkou část zásob znečistí trusem a močí, takže jsou pro lidskou spotřebu nepoužitelné (krysa je přenašečem mnoha různých nakažlivých nemocí, například tyfu nebo salmonelózy), a je zřejmě i hlavním hostitelem blechy morové, která ve středověku vyvolala epidemie dýmějového moru. Krysa vyhledává suché prostředí a velmi často obývá suché a prohřáté půdy například nad chlévy nebo sýpkami. Umí velmi dobře šplhat a v dřívějších dobách se krysa vyskytovala v lidských sídlech velmi hojně – a právě proto se v raném středověku dočkal veliké obliby náš krysařík, představující jakousi čtyřnohou deratizaci. Nevíme, jak vypadal ve svých počátcích, ale pravděpodobně obdobně, jako dnes. V drsném středověku přežil bez problémů - žil totiž na hradech, v klášterech, v patricijských domech, kde vykonával svou povinnost – střežit obydlí svých pánů před drobnými hlodavci. Rozhodně si nemůžeme myslet, že mu konkurenci tvořily domácí kočky – ty se u nás ve větší míře (a to nejprve v nejvyšší společnosti) rozšířily až okolo 15. století – tedy zhruba o osm set let později než krysařík...
Krysařík byl podle záznamů v kronikách tichý, přítulný a submisivní psík, rozhodně žádný hlasitý hlídač. V psincích i v hradních komnatách žil spolu s ohaři, chrty i tarači, rozhodně tedy nesměl vyhledávat spory s jinými psy – s ohledem na váhový rozdíl by žádný spor nepřežil. Na druhou stranu to byl temperamentní, stále čilý a rychlý pes, s vrozenou hbitostí a obratností nabytou při lovu hlodavců. Své lidi miloval, byl přítulný, učenlivý a poslušný, ale i mazlivý a dobrosrdečný, takže se stával oblíbeným přítelem dětí.
Nejstarší zmínku o krysařících nacházíme u kronikáře Eginharda, také uváděného jako Einhart (žijící 770-840), který ve své kronice zaznamenal dar jistého českého knížete Lecha (musím zde podotknout, že se zřejmě nejednalo o vlastní jméno, ale o označení řekněme hodnostní, slovo lech se tehdy používalo ve smyslu vojevoda, nebo snad stařešina) – ten jako projev dobré vůle (a snad i jako součást mírového tributu) daroval krysaříka císaři Karlu I. Velikému, který se marně snažil dobít roku 791 území dnešních středních Čech.
Z polských pramenů dále víme o dvou krysařících českého původu v psinci polského krále Boleslava II. Smělého - někdy též uváděného jako Boleslav Štědrý (panoval v letech 1058-1076 jako kníže polské, 1076-1079 jako polský král). Jedná se o záznamy polského kronikáře Galla Anonyma (autora nejstarší polské kroniky), který uvádí „Nad jiné si Boleslav Smělý, hrot a štít naší země, obliboval ze svého psince dvé ratlíčků, v jejichž žilách kolotala krev ne polská, ale krev ryze slovanská, krev z upřimné bratrské lásky darovaná, z bratrských Čech pocházející“. V literatuře se občas uvádí, že se jednalo o dar našeho knížete Vladislava II., ale tato úvaha se mně osobně nejeví pravděpodobnou. Boleslav II. Smělý byl synem Kazimíra Karla I., knížete polského (1039-58) a jeho ženy Dobroněgy Kijevské. Jeho sestra Svatava byla od roku 1062 manželkou tehdy panujícího českého knížete Vratislava II., a zřejmě právě od něj pocházeli zmínění dva krysaříci pražského chovu. Je historickým paradoxem, že na sklonku vlády Boleslava II. Smělého proti němu povstal jeho bratr Vladislav Heřman I. (budoucí kníže polský), který se oženil s Juditou, dcerou našeho knížete Vratislava II. (a nastávajícího českého krále).
Další údaje nám s určitým časovým odstupem poskytují pro změnu francouzské kroniky. Ty cituje francouzský historik Jules Michelet ve svém díle Dějiny Francie (Histoire de France), a zmiňuje dar tří krysaříků českého původu, kterými český král Karel IV. obdařil francouzského krále Karla V. při své návštěvě Francie (jednalo se o podzim roku 1377). Král Karel V. při svém skonu odkázal svému synovi Karlovi VI. dva z oněch tří krysaříků – co se mezitím stalo se třetím, není nikde zmíněno. Určitě to v této době ale nebyli jediní tři krysaříci – další zmínky o jejich výskytu se totiž váží hned k následujícímu českému králi, Václavu IV. (1378 – 1419), který sice obecně neměl rád psy, ale oblíbil si velké dogy (jedna z nich se stala osudnou jeho ženě, Johaně Bavorské, který byla dogou zardoušena), a navíc také krysaříky - byl kněžími často kárán za tuto „nehodnou zálibu“. Dokonce při svých tajných návštěvách pražských hostinců a lázní s sebou měl oblíbeného krysaříka, kterého v jakési loktušce nosíval jeho oblíbený sluha.
Další citace nacházíme zejména v historických materiálech z doby císaře Rudolfa II. (1576-1611). Také tento panovník prý hledal klid mezi psy – pro změnu loveckými, ale také u dvou párků čivav a celé smečky (zmiňováno je osmnáct jedinců) krysaříků. Můžeme uvést např. prof. Weisse: “Rudolf II. (1576-1611) nalézal vždy útěchu a jasnou mysl uprostřed smečky loveckých psů a čtyř ratlíků. Z původních čtyř jedinců se potomstvo rozrostlo na osmnáct ratlíků – krysaříků. Byla to vzorná ukázka chovatelské práce”. Ve stejné době choval krysaříky také Vilém z Rožmberka na purkrabském dvoře v Praze, a s největší pravděpodobností i na svém panství v jižních Čechách. Krysaříci se v téže době vyskytovali v císařském pivovaru v Krušovicích (Rudolf II. svým výnosem stanovil i jejich počet – ten nesměl klesnout pod pět kusů).
Osud české státnosti se málem stal osudným i krysaříkům - porážka na Bílé Hoře znamenala snížení významu celé země, Pražského hradu, ale i pražského krysaříka. Naštěstí ale už představitelé tohoto plemene pronikli v té době i do nižších společenských vrstev, kde bez nějakých větších historických záznamů po mnoho generací přežívali. Ale časem se jejich potomci znovu dostali ke korunovaným hlavám. V Karlových Varech se také choval krysařík, a ten dal základ novému vídeňskému chovu. Právě z lázeňského pobytu v Karlových Varech si arcivévodkyně Marie Terezie (*Florencie, 14.1.1767, +Lipsko 7.11.1827), dcera císaře Leopolda II. a Marie Luisy Španělské, a manželka saského krále Antona (*Drážďany 27.12.1755, +Pilnice 6.6.1836) odvezla fenku, jejíž štěňata se posléze stala předky nejen zmíněného vídeňského chovu, ale i chovu toskánských Habsburků, kteří si je z Vídně odvezli do Itálie a posléze i na své ostrovské panství v západních Čechách.
Krysaříci jsou mimo zmínek v kronikách zachyceni také často na obrazech pražského dvora královského a později císařského, na obrazech Rožmberků, na obrazech lázeňských hostů v Karlových Varech (zejména ruská a saská šlechta se v období 16.-19. stol. nechávala při svém lázeňském pobytu ráda portrétovat, a se zhotoveným portrétem se vracela na svá panství), dále na obrazech vídeňského a toskánského dvora Habsburků. Problémem tde zůstává ovšem změna barev – krysaříci jsou téměř všichni černí s pálením, ale při pohledu na barvu lidských tváří (mnohdy silně připomínající svou barvou tváře mulatů) si můžeme oprávněně myslet, že se krysaříci vyskytovali i hnědí s pálením. A s tím souvisí i další bod, o kterém se chci zmínit – jde o barevnou variabilitu těchto psíků.
Při pohledu na česká národní plemena zjistíme, že v našich zemích byli nejoblíbenější psi černí s hnědým pálením (chodský ovčák, nebo dnes už zaniklý český tarač). Toto zbarvení je typické také pro krysaříka. S ohledem na výše zmíněnou změnu barevnosti našich starých obrazů si pochopitelně můžeme připustit možnost další barevné varianty - krysaříka hnědého s pálením. Dle záznamů choval Vilém z Rožmberka na purkrabském dvoře v Praze další barevnou variantu - krysaříka modrého s pálením. Krysaříci žlutého zbarvení se v téže době vyskytovali v císařském pivovaru v Krušovicích (viz zmíněný císařský výnos o dodržení minimálního počtu jejich kusů). V Karlových Varech se chovala (snad až do II. světové války) další barevná varieta - harlekýn (bíločerný strakáč), a odtud pocházela fenka, která ve Vídni, dala základ novému chovu (také harlekýn, ale s tmavě hnědými až černými plotnami na stříbřitě šedém nebo načervenale šedivém podkladu – tady se svým barevným přínosem dají vysledovat partneři této fenky, a jejích štěňat).
Jestliže uvedená data zhodnotíme, zjistíme beze vší pochybnosti, že rámcově od roku 800 je krysařík neodmyslitelně spojen s českou zemí. Dvanáct století – to je více než dost na to, abychom se i my zasloužili o jeho zachování, a předání dalším generacím...
Standard Pražského krysaříka
F.C.I. zatím toto plemeno neuznalo
Země původu: Česká republika.
Datum publikace originálního platného standardu: 12. října. 1980
Použití: Společenské plemeno
Zařazení dle F.C.I.: Po jeho mezinárodním uznání: skupina 9 - společenská plemena. Sekce: 12 krysaříci. Bez pracovní zkoušky.
Dle historických pramenů sahá historie tohoto plemena s označováním Pražský Krysařík hluboko do minulosti našeho státu. Vzhledem k malému vzrůstu, rychlému pohybu a značně vyvinuté čichové schopnosti byl používán při zneškodňování krys a myší (odtud jeho historický název „krysařík“). Tato vlastnost je mu dána dlouholetým historickým vývojem. Tento malý, čiperný pes býval často přítomen při hostinách českých králů na pražském hradě. Byl ozdobou dvora české šlechty a jako dar českých panovníků se dostával na dvory ostatních evropských vladařů a odtud dále mezi občanské vrstvy. Pátrání v historických pramenech přineslo výsledky, které prokázaly, že jde o výhradně české plemeno, jehož minulost je doložitelná.
V roce 1980 bylo přistoupeno k jeho regeneraci, která probíhá s úspěchem. Pražský krysařík je opět v oblibě, žije v našich rodinách a objevuje se velmi potěšitelný zájem o něj i v jiných zemích celého světa.
Malý hladkosrstý pes, téměř kvadratické, kompaktní tělesné stavby. Vzdor svému malému vzrůstu dobře pohyblivý a vytrvalý. Dobrý pohlavní výraz psa i feny.
Je jemný, mazlivý a velmi zvědavý. Při běhu je velice rychlý, obratný a neúnavný. Ke svému majiteli a členům rodiny je přátelský a přítulný. K cizím lidem je nedůvěřivý a rezervovaný. Hodí se do každé rodiny, která ocení jeho přirozenou eleganci a milou povahu.
Kohoutková výška k délce těla 1:1,05 – u feny může být delší
Hloubka hrudníku tvoří 45-50 % kohoutkové výšky
Šířka lebky k délce lebky 1:1 až 1,03
Délka nosního hřbetu činí 1/3 – 1/2 délky hlavy
Tyto míry a proporce je třeba chápat jako optimální směrné hodnoty, důležitý je vždy celkový vzhled psa.
Hlava je hruškovitého tvaru.
Mozkovna je zakulacená se znatelným čelním žlábkem, týlní kost vyznačená. Oči jsou umístěny daleko od sebe. Kůže na lebce je hladká, bez záhybů.
Stop je výrazný.
Nosní houba: je plně pigmentovaná. Barva a sytost pigmentu odpovídá základnímu zbarvení srsti
Pysky: Pysky jsou přiléhavé, pevné a mají uzavřené koutky. Okraje pysků jsou v celém rozsahu pigmentované. Pigment odpovídá základnímu zbarvení srsti.
Čelisti / Chrup: Obě čelisti jsou souměrně vyvinuté a sbíhají se k čenichu. Zuby vykazují nůžkový skus. Předností je plnochrupost.
Oči: Oči jsou tmavé, odpovídající základnímu zbarvení srsti. Jsou střední velikosti, kulaté, mírně vystouplé, dosti vzdálené od sebe. Víčka jsou přilehlá a dobře pigmentovaná.
Uši: Uši jsou na zadní části lebky vysoko a poměrně široce nasazené, trojúhelníkového tvaru, pevné, přirozeně vztyčené, nebo mírně sklopené, což se toleruje, ale je nežádoucí. Nejsou neseny kolmo ale v mírném úhlu do stran odchýlené.
Je suchý, bez volné kůže, ušlechtile klenutý, dostatečně dlouhý, ve správném souladu s tělem a hlavou.
Horní linie: Je pevná a rovná.
Kohoutek: Je nevýrazný.
Hřbet: Krátký, rovný, pevný.
Bedra: Krátká, pevně navazující na hřbet, plynule přecházející k zádi.
Záď: Záď je mírně skloněná, dostatečně dlouhá.
Hrudník: Ne příliš široký, v průřezu oválný. Dosahuje 45 – 50 % kohoutkové výšky
Spodní linie a břicho: Břicho je mírně vtažené, mezi břichem a bederní krajinou je jasně zřetelný přechod do vtažené slabiny.
Je nasazený v rovině hřbetu, kupírovaný nebo nekupírovaný, který dosahuje nejvýše k hleznům. U kořene je silný a ke špičce se zužuje. Je rovný nebo od poloviny mírně ohnutý směrem vzhůru. Při pohybu je nesený výše, až v polokruhu nad hřbetem stočený.
Celkově: Při pohledu zepředu rovné a souběžné, ne příliš široce postavené.
Lopatky: Dobře osvalené, ke hrudníku pevně přiléhající. Tvoří s ramenem ne příliš tupý úhel.
Lokty: Dobře přiléhající, ani vybočené ani vtočené.
Předloktí: přiměřeně silné, rovné.
Nadprstí: Při pohledu zepředu přímé jako plynulé pokračování předloktí. Při pohledu ze strany mírně skloněné, pevné.
Přední tlapky: Jsou zaoblené, kulaté, tvořené krátkými k sobě dobře přiléhajícími vyklenutými prsty. Drápy jsou tmavé.
Celkově: dobře osvalené, při pohledu ze strany v kloubu kolenním a hleznu dobře zaúhlené. Při pohledu zezadu je postavení ne příliš široké, rovné a souběžné.
Zadní tlapky: jsou stejné jako přední, ale mohou být poněkud delší.
Pohyb obou párů končetin je vydatný, rovnoběžný, pružný, lehký a hbitý. Tlapky se při pohybu nesmějí otírat o zem (tzv. šouravý pohyb). Tlapky zadních končetin při pohybu plně došlapují do stopy hrudních končetin.
Je dostatečně silná, pevná a pružná. Pevně přiléhá k tělu. Pigmentace kůže odpovídá zbarvení srsti.
1) Krátká, lesklá, přilehavá, hustá bez lysých míst. Na hlavě je srst obvykle řidší a kratší než na těle.
2) Polodlouhá s praporci delšími než srst těla na uších, končetinách, ocase, mírně otevřená na hrudi.
Černá se znaky, hnědá se znaky a další zesvětlené varianty sestupnou řadou až k žluté recesivně založené barvě včetně merle zbarvení těchto variant a červená. Pálení u barev se znaky je červené – syté, nejžádanější je tmavočervené, ostře ohraničené. Vyskytuje se nad očima, na tvářích, pod krkem, na záprstí předních tlap, na tlapách, na vnitřní straně zadních běhů a pod kořenem ocasu; na předhrudí tvoří dva stejnoměrné, navzájem oddělené trojúhelníky.
Barevné rázy odlišné od černé s pálením se liší dle genetického založení základní barvou srsti, nosní houby, kožních derivátů, sytostí pigmentu oka a znaků. Obecně platí, že sytější pigmentace v rámci dané barvy je předností.
optimální výška je 20 cm až 23 cm.
optimální hmotnost je cca 2,60 kg.
Každou odchylku od výše uvedeného znění standardu je nutno považovat za nedostatek, jehož hodnocení by mělo být v přesném poměru ke stupni odchylky od standardu a eventuelní možnosti nepříznivého ovlivňování zdravotního stavu nebo chování psa. (I to je součástí standardu a musí se hodnotit).
Zejména se jedná o:
úzkou nebo málo klenutou lebku
nepravidelné uložení zubů, klešťový skus
mírně klenutý hřbet a bedra, měkčí hřbet
mírně vybočené nebo vbočené tlapky
více rozšířené žluté znaky na hlavě, břichu a žlutá prokvetlost, nedělený hrudní znak
pigmentace horního pysku neodpovídá základnímu zbarvení srsti
větší bílá skvrna na hrudi (nad 1cm), ojedinělé bílé tečky na prstech
černá prokvetlost u červené plášťové
ocas trvale stočený, nebo pevně k hřbetu či na jednu stranu přiléhající, nízko nesený
delší tělesný rámec spojený s kratšími končetinami
depigmentace nosní houby
-kohoutková výška nad 24 cm
fontanela
jablkovitý tvar hlavy, tj. nosní partie nedosahuje 1/3 celkové délky hlavy
modré nebo dravčí oko
předkus nebo podkus
ucho přiložené těsně k hlavě
silně klenutý hřbet a bedra
lysivost kdekoliv na těle
ztráta více než 4 zubů (mimo P1 a M3), ztráta dvou a více řezáků
chybí znaky pálení na hlavě u jedinců s pálením
rozsáhlý bílý znak na hrudi (nad 2cm2) a bílé znaky na končetinách
rozsáhlá černá prokvetlost tlumící základní barvu u červené s pálením
extrémní bázlivost
agresivita
kohoutková výška pod 18 cm
Pozn.: Psi musejí mít obě normálně vyvinutá varlata, úplně sestouplá v šourku.
Nejoblíbenější psí plemena