Inzeráty plemene: Perdiguero de Burgos
Burgoský perdigéro
je v registru FCI veden ve skupině V (původní plemena) pod číslem 90. Není to rasa v Evropě rozšířená, ale pro svou užitečnost má ve španělských revírech stále svoje místo. Je ideálním psem pro lov drobné zvěře a jedním z nejlepších k lovu křepelek a koroptví.
Toto plemeno je v současnosti tím, co si představujeme pod pojmem dobrý lovecký pes. Můžeme ho zcela zařadit mezi plemena klusáků s mírným cvalem. Je velmi dobře adaptovaný do podmínek španělských kastilských revírů. Je odolný, má pevné běhy vzbuzující při práci pozornost. Nevzdaluje se, pracuje dobře „pod flintou“. Burgoský perdigéro je vzorným příkladem kontinentálního ohaře, který byl v minulosti španělskými lovci nejvíce používán. Bylo to jednak pro jeho obecné kvality, jednak pro jeho velký smysl pro lov. Móda a zalíbení v anglických ohařích ho odstrčily a poškodily, takže se dostal až do nebezpečí vymizení. V XIX. století byl uznáván mnohými odborníky v cizině jako výborný španělský koroptvář, užívaný k zušlechtění svých národních plemen.
Je to skromný pes perfektně přizpůsobený do podmínek Kastílie s výraznými schopnostmi pro mnohostranné způsoby lovu jak pernaté, tak srstnaté do té míry, že je schopen se vypracovat na specialistu lovu obou druhů. Ideální jsou pro něj rozsáhlé roviny s nízkými porosty a kručinkami, členitá pohoří, lada a strniště. Opravdu si upřímně myslím, že není-li tohle plemeno populárnější, není to kvůli vlastnostem a schopnostem, které by mu chyběly, ale je to otázka módní vlny. Dnes se u ohařů především preferuje rychlost a ne nos.
V posledních dvou desetiletích bylo vyzkoušeno mnoho různých změn. Obnovit a oživit jeho pozici byl úkol nadmíru těžký a nevděčný v mnoha směrech. Převládal typ lymfatického perdigéra s krátkou hlavou, malým nosem, vysedlými lícními kostmi, vypouklým čelem a světly postavenými přímo, atd. Pes to byl moc veliký, těžkopádný, byl prostě produktem degenerativních změn plemene. Často se objevovali i psi s nadměrným osrstěním, pokleslými víčky, atd. atd. Doslova vlastenečtí chovatelé tohoto původního španělského plemene věděli, jak na tuto situaci odpovědět.
Mezi jedinečné vlastnosti tohoto plemene patří i jemný temperament, klid a smysl poslušnosti. Dnes se už změnil natolik vkus a nároky, že početné chovatele ani tak neuspokojuje jenom samotné „klusáctví“, které se dříve tolik upřednostňovalo pro lov „pod flintou“. Burgoský perdigéro je pes, který se dovede přizpůsobit kroku a tempu lovce, nevypichuje a nezvedá před ním zvěř ve stylu psů, kteří cválají, ale čeká, až lovec přijde, protože s chutí pracuje pro něho. Tenhle přerušovaný postup umožňuje ulovit více zvěře a je nejvíce tradovanou vlastností, schopností a ctností tohoto ohaře, i když nyní mnozí své psy „poiterizují“ a tyto hodnoty nedovedou ocenit.
Cvičitelé stavěcích psů se změnili natolik, že od nich očekávají především nějaký svůj prospěch. Zalistujeme-li ve starých mysliveckých písemnostech a hledáme-li kouzelný způsob výcviku, který by nám vyřešil všechny problémy, které nám mohou připravit psi nebývale nervní, shledáme, že perdigéro de Burgos je právě jejich protikladem a může nám vyřešit mnohé. Jeho další úžasnou předností, spolu s jeho klidem, je vrozená poslušnost. Vlastnost a schopnost být oddaným pomocníkem svého pána v každém okamžiku.
Vedle velkého zájmu a zápalu pro lov, perdigéro, jakmile se i dostane do přímého kontaktu se zvěří, stále udržuje komunikaci a úzký kontakt s pánem a řídí se jeho vedením. Je to plemeno, kterému je vlastní náklonnost, které se snadno cvičí a jednou naučené nezapomíná. Je prostě velice inteligentní. Perdigéro je pomalý a méně elegantní v pohybu, což bohatě vynahrazuje pracovním elánem, který dává ve prospěch svého pána.
V popisu formy práce burgoského perdigéra můžeme číst: „Pro toto plemeno je při práci typický úsporný klus bez vybočování a mimochodu. Postrádá rychlost ohařů, kteří jdou do cvalu, což vynahrazuje inteligencí a schopností přizpůsobit se dokonalosti svého vůdce. V klusu je o moc rychlejší, než si myslí ti, kteří ho neznají. Když nabere vítr, dokáže působivě a rychle kličkovat a měnit směr. Neměnným pohybem a pravidelným krokem dokáže obsáhnout při hledání velké plochy, i kdyby to bylo na konci celodenní dřiny. Máme před sebou opravdového představitele loveckého klusáka v té nečistší formě.“
Rychlost burgoského perdigéra je podřízena jeho odolnosti. To mu umožňuje překonávat velké vzdálenosti v trvalém rytmu s minimálním úsilím a únavou.
Standard ho definuje jako „eumetrického“. Je to výraz, který použil Barón, aby definoval u různých druhů tzv. střední objem, který vyplývá z optimální kombinace tělesné plochy a hmoty. Fyzická struktura klusáků je velmi zvláštní a osobitá. Je důsledkem způsobu pohybu, kterým se projevují. V této souvislosti je třeba si povšimnout velmi dlouhého a skloněného záprstí, které působí doslova jako „tlumič“, protože v běhu jsou přední končetiny vystaveny velkému náporu.
Perdigéro de Burgos je neobyčejným klusákem a v krátkém klusu s minimálním úsilím, po mnoho hodin a bez únavy nemá konkurenci. Jeho pohyb v klusu je možno popsat následovně: prvně zvedá pravý přední běh a současně levý zadní. A když je takto „zavěšen“ ve vzduchu, zvedá levý přední a pravý zadní. Potom začne našlapovat na pravý přední a levý zadní, atd. Tento sled se může realizovat v různých délkách kroku. Pak můžeme mluvit o klusu krátkém, nebo dlouhém.
I v tomto ohledu je to dobrý pes. Je veden schopností zděděnou po předcích a dobře nachází a drží stopu. Bere pernatou i srstnatou instinktivně, dohledává s chutí v krytině křídlovanou koroptev, nebo postřeleného zajíce. U perdigéra je běžné, že sleduje stopu, kterou zvěř zanechala, přímo mistrovsky. Je pro něj těžké, lépe řečeno nemožné, nechat v poli kus, byť by se jednalo o sebeobtížnější krytinu.
Proč jsou, pro historii kynologie a formování evropských plemen těšících se dobré pověsti, tak důležití hispánští ohaři? Je to proto, že jsou tady od pradávna.
Primitivním lovcům chytali podenkové a galgové (chrti) živou zvěř, nebo ji vyčerpali jako sabuesové, avšak neznali ohaře, psi stavěcí. Bylo to středozemí a především Španělsko, odkud pocházejí první zprávy o psech, kteří zůstanou stát, jakmile se dostanou do styku se zvěří. Lidé potřebovali obživu a brzo jejich schopnosti využili. V momentě, kdy zvěř zůstala v nehybném strnutí, lovec ji přikryl sítí. Zmíněná schopnost prapůvodních ohařů nebyla ničím novým. Všichni predátoři mají svůj moment ztrnutí před tím, než na svou oběť skočí. V tomto případě však toho člověk využil ve svůj prospěch. Sledoval a vybíral si psy, kteří byli před zvěří obzvláště pevní. Tak se, před více než dvěma tisíci lety, zrodil první ohař.
Nevíme, kdy se tito psi dostali na Pyrenejský poloostrov a kdy se uskutečnila jejich implantace, ale autoři souvisejících pojednání, jako římští Plinio a Salustio se zmiňují o tom, že ve Francii a v Itálii bylo velké množství psů, s jejichž pomocí se zvěř lovila do sítí, nebo jiných lapačů. Označení „perdiguero“ se v literatuře loveckých klasiků často vyskytovalo v souvislosti se psy používanými k lovu koroptví, ale nikde není zmínka, že se jednalo o burgoského perdigéra. Na příklad Martínez de Espinar v knize „Umění lovu, střelby z kuší, luků a samostřílů“ (1644) se zmiňuje: „…pes cilindrického klusu, pomalého, ale výborného nosu, který staví a loví vrcholovým navětřením“. Pro takového velkého lovce, jakým byl Filip IV., to byli psi „nazývaní stavěcími, protože hledali a stavěli koroptve; jsou velmi zavalití, silní a pohotoví a mají mnoho čichu a nohou. Jsou poslušní a dobře barevní“.
(www.myslivost.cz)
Perdiguero de Burgos
Standard FCI č.: 90 / 09.11.1998/F Perdiguero de Burgos ( Burgoský perdigéro )
Původ: Španělsko
Datum zveřejnění platného standardu: 26.05.1982
Použití: je to ohař, používaný k lovu srstnaté a pernaté zvěře. Je to velmi vhodný pes pro lovce, kteří si přejí mít psa odolného, kterému nevadí žádný terén a je použitelný pro všechny způsoby lovu, poslušného a silného, s výborným čichem a výborným loveckým stylem, který vychází z jeho klidné povahy a jistoty při hledání, stejně jako z jeho vystavování a bezvadného přinášení. Ačkoli byl používán k lovu drobné zvěře, je schopný konat i dosled vysoké a tohoto úkolu se zhošťuje velmi srdnatě.
Klasifikace: Skupina 7 ohaři (stavěči). Sekce 1.1 ohaři kontinentální krátkosrstí. S pracovní zkouškou
je to lovecký pes přiměřené velikosti, kvadratický, vyvážených proporcí. Hlavu má pěkně utvářenou, má kompaktní trup a silné končetiny. Uši má svěšené a je krátkosrstý. Délka těla se má co nejvíce přibližovat výšce v kohoutku. Je třeba vyhledávat funkční a harmonickou tělesnou stavbu ve statice i v pohybu.
je otužilý, má vyrovnanou povahu, je klidný a usedlý; je to výborný stavěč, specialista na lov drobné zvěře srstnaté i pernaté. Má milý pohled, je ušlechtilý, je to plemeno s výbornou povahou, vrozenou poslušností a inteligencí.
celkově je hlava velká a mohutná, se správně vyvinutou mozkovnou, obličejová i čenichová partie jsou silné, uši jsou zavěšené a spirálovitě se stáčejí. Při pohledu seshora má hlava obdélníkový tvar, přičemž se pozvolna zužuje směrem k nosu, čenich však není špičatý. Poměr délky mozkovny a čenichové partie je 6 : 5. Horní osy mozkovny a nosního hřbetu jsou rozbíhavé.
Mozkovna: je široká, mohutná, z profilu klenutá, konvexní; střední rýha je výrazná a týlní hrbol je málo výrazný. Rozbíhavost os mozkovny a nosního hřbetu je výrazná.
Stop: je je pozvolna klesající, málo vyjádřený;
Nos: je tmavě hnědý, vlhký, velký a široký s dobře otevřenými nozdrami.
Čenichová partie: z profilu je rovná nebo jen mírně klenutá směrem k nozdrám. Je široká po celé své délce, nesmí budit dojem, že je špičatá. Nosní hřbet je široký.
Pysky: jsou spuštěné, nikoli však volné (větrné). Horní dobře překrývá spodní. Spodní pysk tvoří viditelný koutek. Sliznice pysků musí být hnědě pigmentované.
Čelisti/Zuby: zuby jsou silné, bílé a zdravé; mají nůžkový skus; všechny premoláry jsou v čelistech.
Oči: jsou středně velké, mandlového tvaru, oříškové barvy, je upřednostňována tmavá; mají ušlechtilý a něžný pohled, který někdy působí dojmem smutku. Kůže očních víček je středně silná, hnědě pigmentovaná stejně jako sliznice. Spodní víčko musí přiléhat co možná nejtěsněji k oční kouli.
Uši: jsou dlouhé, zavěšené, trojúhelníkovitého tvaru. Jsou zavěšení v linii očí, v klidu krásně splývají podle lící a jsou vývrtkovitě stočené. Aniž bychom je násilně natahovali, musí dosahovat ke koutku a nesmí přesahovat konec nosu. Jsou jemné a sametové na dotek, osrstění i kůže jsou jemné, s patrnou sítí žil. Je-li pes vzrušený, nese ucho výše a linie závěsu je plošší.
Patro: je růžově zbarvené, hrany jsou výrazné;
Krk: je silný, mohutný; je široký u hlavy a pozvolna se zesiluje směrem k tělu. Horní linie je mírně vyklenutá. Spodní linie má patrný lalok, který tvoří dvě řasy, vycházející z oblasti koutků; nesmí však být příliš výrazný.
Celkový vzhled: hranaté, silné a mohutné s velmi vyvinutým předhrudím a hrudníkem, budí dojem síly a obratnosti.
Kohoutek: je dobře patrný;
Horní linie: rovná a vodorovná; je upřednostňován mírný sklon od kohoutku k zádi; Nikdy není pronesená a v pohybu se nesmí houpat ze strany na stranu.
Hřbet: je mohutný a dobře osvalený.
Bedra: středně dlouhá, široká a svalnatá, působící dojmem síly.
Záď: je široká a silná; je třeba dbát na to, aby její sklon vzhledem k hřbetní linii byl menší ne 45 °. Záď má být stejně vysoko, jako kohoutek, nebo o něco níže.
Hrudník: široký, hluboký, dosahující úrovně lokte; je svalnatý a mohutný; výrazné předhrudí; žebra jsou silná a klenutá, ne plochá; Mezižeberní prostor je široký a zřetelný v takové míře, s jako se přibližuje volným žebrům. Obvod hrudníku, měřený v jeho čtvrtině, musí být stejný, jako výška v kohoutku.
Břicho a slabiny: břicho se pozvolna zvedá směrem ke genitáliím. Slabiny jen mírně vtažené.
silný i kořene, nasazený středně vysoko. Krátí se na polovinu svojí délky.
Celkový pohled: jsou perfektně rovné, rovnoběžně postavené. Mají silnou kostru, krátké záprstí a dobře vyvinuté tlapky.
Lopatky: jsou středně šikmé, svalnaté. Lopatka musí být téměř stejně dlouhá jako ramenní kost.
Ramě: silné a silně osvalené; je dlouhé jako 2/3 délky přední nohy.
Lokty: dobře přiléhají k hrudnímu koši.
Přední nohy: mají silné kosti a kotník je výrazný. Jsou rovné, kolmo postavené.
Metakarpus: z profilu nepříliš šikmo postavený, je postaven v ose prodloužené přední nohy. Má silné kosti.
Přední tlapky: kočičí; prsty jsou sevřené, články prstů jsou silné a klenuté; drápy tmavé; chodidlové hrboly robustní, polštářky široké a odolné. Meziprstní blány středně vyvinuté.
Zaúhlení: úhel scapulo-humerální: okolo 100%, úhel numero – radiální okolo 125%
Celkový pohled: zadní nohy jsou silné a svalnaté, se silnou kostrou, s korektním úhlením hlezna výrazně a správně zaúhlená, celkově působí dojmem mohutnosti a pevnosti.
Stehna: jsou velmi silná, svalstvo je zřetelné, výrazné a mohutně vyvinuté.Jejich délka tvoří 1/3 z celkové délky nohy.
Bérec: dlouhý, se silnými kostmi. Je 2x tak dlouhý než metatarsus.
Hlezna: jsou výrazná, se zřetelnými klouby.
Metatarsus: má silné kosti, je postavený kolmo k zemi.
Zadní tlapky: jsou kočičí, stejně jako přední, někdy jsou nepatrně delší.
Zaúhlení: úhel coxo-femorální okolo 100°, úhel femoro-tibiální okolo 120°, úhel hlezenní otevřený více jak 130°
typický pohyb pro tuto rasu je ekonomický klus, plynulý a důrazný, bez sklonu k mimochodu.
pružná, aniž by však byla volná, je silná, dostatečně velká, růžová beze skvrn. Veškeré sliznice jsou hnědé, nikdy černé.
uzavřená, středně silná, krátká, hladká a pokrývající tělo včetně meziprstí. Na hlavě, uších a koncích končetin je jemnější.
základní barvy jsou bílá a játrová. Tyto dvě barvy se nepravidelně mísí, což dodává srsti různé odstíny – játrový, šedohnědý, stříkaný játrově hnědou a další odstíny, podle toho, zda převládá játrová nebo bílá barva a podle rozmístěná různě velikých bílých ploch. Jedním z velmi rozšířených znaků, i když ne nezbytným, je čistě bílá skvrna na hrudi, větší či menší. Uši jsou vždy celé hnědé. Hnědá srst může tvořit jednobarevné, jasně ohraničené plotny, rozmístěné nepravidelně po celém zevnějšku psa. Totéž platí pro bílou srst, která rovněž může tvořit bílé plochy, které však nesmí být příliš rozsáhlé. Nikdy není přípustná černá barva nebo znaky pálení nad očima s na končetinách.
psi: 62 – 67 cm
feny: 59 – 64 cm
U tohoto plemene je velmi výrazný pohlavní dimorfismus, psi jsou mnohem jednolitější a feny se liší jak výškou, tak i tím, že jsou celkově jemnější.
Všechny odchylky od tohoto standardu musí být považovány za chyby a musí být penalizovány podle stupně jejich závažnosti.
poněkud klenutý profil čenichové partie
chybění několika premolárů
klešťový skus
nepatrně viditelné spojivky
pysky nebo lalok výraznější, ne však přehnaně vyvinuté
nedostatečně pevná hřbetní linie
záprstí a tlapky měkčí
jizvy, zranění a lehké odřeniny během lovecké sezóny
lehká konstrukce, křehká nebo přehnaně hrubá a lymfatická tělesná stavba
osy mozkovny a nosního hřbetu rovnoběžné
malá nebo lehká hlava
úzká mozkovna
špičatý čenich
chybění některých stoliček nebo špičáků, pokud to není následek úrazu
výrazné entropium či ektropium, světlé oči
uši příliš dlouhé nebo příliš nízko zavěšené
příliš spuštěné pysky, příliš velký lalok
prosedlá hřbetní linie
záď příliš převyšující kohoutek
nekorektní zaúhlení, slabé nebo vychýlené
vybočené lokty
kravský postoj
srst zvlněná nebo příliš dlouhá
nevyvážená povaha
osy mozkovny a nosního hřbetu zřetelně sbíhavé
depigmentace nosní houby
rozštěp nosu, černý nos
výraznější předkus nebo podkus
albinismus povrchu těla a sliznic
Pozn.: Všichni psi musí mít obě normálně vyvinutá varlata kompletně sestouplá v šourku.
Nejoblíbenější psí plemena