Inzerce psů, psí inzerce
Přihlášení / Registrace

Perdiguero de Burgos

Více informací o plemeni Perdiguero de Burgos

Inzeráty plemene Perdiguero de Burgos

Pro plemeno Perdiguero de Burgos není v současné době žádný inzerát!

Více informací o plemeni Perdiguero de Burgos

Burgoský perdigéro

je v registru FCI veden ve skupině V (původní plemena) pod číslem 90. Není to rasa v  Evropě rozšířená, ale pro svou užitečnost má ve španělských revírech stále svoje místo. Je ideálním psem pro lov drobné zvěře a jedním z nejlepších k lovu křepelek a koroptví.

Charakteristika

Toto plemeno je v současnosti tím, co si představujeme pod pojmem dobrý lovecký pes. Můžeme ho zcela zařadit mezi plemena klusáků s mírným cvalem. Je velmi dobře adaptovaný do podmínek španělských kastilských revírů. Je odolný, má pevné běhy vzbuzující při práci pozornost. Nevzdaluje se, pracuje dobře „pod flintou“. Burgoský perdigéro je vzorným příkladem kontinentálního ohaře, který byl v minulosti španělskými lovci nejvíce používán. Bylo to jednak pro jeho obecné kvality, jednak pro jeho velký smysl pro lov. Móda a zalíbení v anglických ohařích ho odstrčily a poškodily, takže se dostal až do nebezpečí vymizení. V XIX. století byl uznáván mnohými odborníky v cizině jako výborný španělský koroptvář, užívaný k zušlechtění svých národních plemen.

Je to skromný pes perfektně přizpůsobený do podmínek Kastílie s výraznými schopnostmi pro mnohostranné způsoby lovu jak pernaté, tak srstnaté do té míry, že je schopen se vypracovat na specialistu lovu obou druhů. Ideální jsou pro něj rozsáhlé roviny s nízkými porosty a kručinkami, členitá pohoří, lada a strniště. Opravdu si upřímně myslím, že není-li tohle plemeno populárnější, není to kvůli vlastnostem a schopnostem, které by mu chyběly, ale je to otázka módní vlny. Dnes se u ohařů především preferuje rychlost a ne nos.

V posledních dvou desetiletích bylo vyzkoušeno mnoho různých změn. Obnovit a oživit jeho pozici byl úkol nadmíru těžký a nevděčný v mnoha směrech. Převládal typ lymfatického perdigéra s krátkou hlavou, malým nosem, vysedlými lícními kostmi, vypouklým čelem a světly postavenými přímo, atd. Pes to byl moc veliký, těžkopádný, byl prostě produktem degenerativních změn plemene. Často se objevovali i psi s nadměrným osrstěním, pokleslými víčky, atd. atd. Doslova vlastenečtí chovatelé tohoto původního španělského plemene věděli, jak na tuto situaci odpovědět.

Virtuozita a klid

Mezi jedinečné vlastnosti tohoto plemene patří i jemný temperament, klid a smysl poslušnosti. Dnes se už změnil natolik vkus a nároky, že početné chovatele ani tak neuspokojuje jenom samotné „klusáctví“, které se dříve tolik upřednostňovalo pro lov „pod flintou“. Burgoský perdigéro je pes, který se dovede přizpůsobit kroku a tempu lovce, nevypichuje a nezvedá před ním zvěř ve stylu psů, kteří cválají, ale čeká, až lovec přijde, protože s chutí pracuje pro něho. Tenhle přerušovaný postup umožňuje ulovit více zvěře a je nejvíce tradovanou vlastností, schopností a ctností tohoto ohaře, i když nyní mnozí své psy „poiterizují“ a tyto hodnoty nedovedou ocenit.

Poslušnost je hodnota

Cvičitelé stavěcích psů se změnili natolik, že od nich očekávají především nějaký svůj prospěch. Zalistujeme-li ve starých mysliveckých písemnostech a hledáme-li kouzelný způsob výcviku, který by nám vyřešil všechny problémy, které nám mohou připravit psi nebývale nervní, shledáme, že perdigéro de Burgos je právě jejich protikladem a může nám vyřešit mnohé. Jeho další úžasnou předností, spolu s jeho klidem, je vrozená poslušnost. Vlastnost a schopnost být oddaným pomocníkem svého pána v každém okamžiku.

Vedle velkého zájmu a zápalu pro lov, perdigéro, jakmile se i dostane do přímého kontaktu se zvěří, stále udržuje komunikaci a úzký kontakt s pánem a řídí se jeho vedením. Je to plemeno, kterému je vlastní náklonnost, které se snadno cvičí a jednou naučené nezapomíná. Je prostě velice inteligentní. Perdigéro je pomalý a méně elegantní v pohybu, což bohatě vynahrazuje pracovním elánem, který dává ve prospěch svého pána.

Klusák

V popisu formy práce burgoského perdigéra můžeme číst: „Pro toto plemeno je při práci typický úsporný klus bez vybočování a mimochodu. Postrádá rychlost ohařů, kteří jdou do cvalu, což vynahrazuje inteligencí a schopností přizpůsobit se dokonalosti svého vůdce. V klusu je o moc rychlejší, než si myslí ti, kteří ho neznají. Když nabere vítr, dokáže působivě a rychle kličkovat a měnit směr. Neměnným pohybem a pravidelným krokem dokáže obsáhnout při hledání velké plochy, i kdyby to bylo na konci celodenní dřiny. Máme před sebou opravdového představitele loveckého klusáka v té nečistší formě.“

Rychlost burgoského perdigéra je podřízena jeho odolnosti. To mu umožňuje překonávat velké vzdálenosti v trvalém rytmu s minimálním úsilím a únavou.

Standard ho definuje jako „eumetrického“. Je to výraz, který použil Barón, aby definoval u různých druhů tzv. střední objem, který vyplývá z optimální kombinace tělesné plochy a hmoty. Fyzická struktura klusáků je velmi zvláštní a osobitá. Je důsledkem způsobu pohybu, kterým se projevují. V této souvislosti je třeba si povšimnout velmi dlouhého a skloněného záprstí, které působí doslova jako „tlumič“, protože v běhu jsou přední končetiny vystaveny velkému náporu.

Perdigéro de Burgos je neobyčejným klusákem a v krátkém klusu s minimálním úsilím, po mnoho hodin a bez únavy nemá konkurenci. Jeho pohyb v klusu je možno popsat následovně: prvně zvedá pravý přední běh a současně levý zadní. A když je takto „zavěšen“ ve vzduchu, zvedá levý přední a pravý zadní. Potom začne našlapovat na pravý přední a levý zadní, atd. Tento sled se může realizovat v různých délkách kroku. Pak můžeme mluvit o klusu krátkém, nebo dlouhém.

Přinášení

I v tomto ohledu je to dobrý pes. Je veden schopností zděděnou po předcích a dobře nachází a drží stopu. Bere pernatou i srstnatou instinktivně, dohledává s chutí v krytině křídlovanou koroptev, nebo postřeleného zajíce. U perdigéra je běžné, že sleduje stopu, kterou zvěř zanechala, přímo mistrovsky. Je pro něj těžké, lépe řečeno nemožné, nechat v poli kus, byť by se jednalo o sebeobtížnější krytinu.

Psi Pyrenejského poloostrova

Proč jsou, pro historii kynologie a formování evropských plemen těšících se dobré pověsti, tak důležití hispánští ohaři? Je to proto, že jsou tady od pradávna.

Primitivním lovcům chytali podenkové a galgové (chrti) živou zvěř, nebo ji vyčerpali jako sabuesové, avšak neznali ohaře, psi stavěcí. Bylo to středozemí a především Španělsko, odkud pocházejí první zprávy o psech, kteří zůstanou stát, jakmile se dostanou do styku se zvěří. Lidé potřebovali obživu a brzo jejich schopnosti využili. V momentě, kdy zvěř zůstala v nehybném strnutí, lovec ji přikryl sítí. Zmíněná schopnost prapůvodních ohařů nebyla ničím novým. Všichni predátoři mají svůj moment ztrnutí před tím, než na svou oběť skočí. V tomto případě však toho člověk využil ve svůj prospěch. Sledoval a vybíral si psy, kteří byli před zvěří obzvláště pevní. Tak se, před více než dvěma tisíci lety, zrodil první ohař.

Historie

Nevíme, kdy se tito psi dostali na Pyrenejský poloostrov a kdy se uskutečnila jejich implantace, ale autoři souvisejících pojednání, jako římští Plinio a Salustio se zmiňují o tom, že ve Francii a v Itálii bylo velké množství psů, s jejichž pomocí se zvěř lovila do sítí, nebo jiných lapačů. Označení „perdiguero“ se v  literatuře loveckých klasiků často vyskytovalo v souvislosti se psy používanými k lovu koroptví, ale nikde není zmínka, že se jednalo o burgoského perdigéra. Na příklad Martínez de Espinar v knize „Umění lovu, střelby z kuší, luků a samostřílů“ (1644) se zmiňuje: „…pes cilindrického klusu, pomalého, ale výborného nosu, který staví a loví vrcholovým navětřením“. Pro takového velkého lovce, jakým byl Filip IV., to byli psi „nazývaní stavěcími, protože hledali a stavěli koroptve; jsou velmi zavalití, silní a pohotoví a mají mnoho čichu a nohou. Jsou poslušní a dobře barevní“.

(www.myslivost.cz)

Více informací o plemeni Perdiguero de Burgos