Opičí pinč

Opičí pinč

Povaha plemene

Opičí pinč je živý, přátelský a chytrý pes. Chová se velmi přítulně a rád se mazlí. Je bezvýhradně věrný svému pánovi a členům rodiny. Je také ostražitý a děje-li se něco podezřelého, určitě ho bude slyšet. S dětmi vychází dobře, pokud jej ovšem respektují a nijak ho netrápí. S ostatními psy vychází dobře, ale o svého pána se nedělí rád. Pokud jej seznámíte s jinými domácími zvířaty a kočkami v raném věku, nebude mít s nimi později problém.

Popis 

Opičí pinč dorůstá výšky 25 - 30 cm a dosahuje váhy okolo 4 kg. Průměrná délka života je 14 - 15 let. Má kulatou hlavu s klenutou lebkou. Nos je krátký a tupý, spodní čelist je plochá a rovná. Vysoko nasazené uši jsou tvaru písmene V, mohou být překlopené nebo stojaté. Má malé kulaté oči tmavé barvy. Výraz obličeje připomíná opičku. Opičí pinč má předkus. Tělo má o málo menší než je kohoutková výška. Jeho krátký hřbet se mírně svažuje. Linie hřbetu a břicha je rovnoběžná. Pes působí poněkud podsaditým dojmem. Ocas je nasazen vysoko a je nošen vzhůru. V zemích, kde je to povoleno se kupíruje. Opičí pinč má drsnou a morně zvlněnou srst. Tvrdší a delší chlupy má na hlavě, obočí, tvářích a bradě. Jelikož mu odstávají, má velmi rošťácký vzhled. Barva je sytě černá s případnými, malými nahnědlými nebo šedými odstíny.

Základní péče o psa

Srst opičího pinče je třeba alespoň dvakrát do roka trimovat. Je také nutné pravidelně česat vousy. Někdy těmto psům rostou chlupy v očních koutcích, ty se musí včas odstranit, aby nedráždily oko. Opičí pinč je inteligentní a rychle se učí. Buďte ve výchově důslední a srozumitelní. Toto plemeno nemá žádné zvláštní nároky na pohyb a obvykle se dobře přizpůsobí okolnostem.

Historie plemene 

Opičí pinč vznikl v 17. století v Německu. Historie tohoto plemene není příliš známá. Je pravděpodobně předkem belgického griffonka, ale jiné prameny uvádí, že je tomu naopak. Opičího pinče můžeme nalézt na mnoha dílech například Van Gogha anebo Dürera. Původně byl opičí pinč vyšlechtěn pro lov krys a jiné škodné. Je to však také velmi dobrý slídič a používalo se jej při lovu křepelek nebo zajíců. Později se stal spíše rodinným společníkem. Roku 1896 byl uznán jako samostatné plemeno. Dnes je toto plemeno velmi vzácné i ve své zemi původu. Nejvíce jedinců žije v Severní Americe.