Beauceron je odvážný a velmi inteligentní pes. Ochrana rodiny a hlídání pozemku jsou pro něj samozřejmostí. Je ostražitý a má sportovního ducha, rád pracuje pro svého pána. Mezi jeho další vlastnosti patří věrnost a silné pouto ke svému pánovi a jeho rodině. Je tvrdý a trochu nezávislý, potřebuje pevnou ruku. Zvykne-li si již v mládí na společnost koček a domácích zvířat, vychází s nimi později dobře. Děti snáší dobře, ale malé neposedné děti nejsou příliš vhodnou společností. K jiným psů se může chovat dominantně. K cizím lidem se chová spíše nedůvěřivě. Potřebuje dosti pohybu a kontakt s pánem. Jako ovčácký pes je neúnavným střežitelem stáda a také je schopný rychle přesouvat celá stáda i na větší vzdálenosti.
Beauceron dorůstá výšky 61 - 70 cm a dosahuje váhy okolo 30 - 50 kg. Hlava je dlouhá a suchá. Vysoko nasazené uši jsou svěšené, ale nepřiléhají těsně k hlavě. Jejich délka se rovná polovině délky hlavy. Kulaté oči nesmějí být umístěny šikmo a mají tmavou barvu. Beauceroni musí mít otevřený pohled. Tělo je pevné, svalnaté, nemá však hrubou stavbu. Hřbet je rovný, bedra široká a silná. Záď se mírně svažuje k nasazení ocasu, ten je nošen nízko a sahá až k hlezenním kloubům. Je mírně prohnut do písmene J. Na zadních končetinách musí být z vnitřní dvojité paspárky. Srst je krátká, hustá. Podsada je velmi krátká a měkká. Zbarvení je buď černé s pálením, nebo harlekýn. Průměrná délka života je 11 - 13 let.
franc.: Berger de Beauce, angl.: Bauce Shepherd
Použití: Pes ovčácký a hlídací
Plemeno: FCI Skupina 1 Psi ovčáčtí a pastevečtí (s výjimkou švýcarských salašnických plemen). Sekce 1 Ovčák. Plemeno s pracovní zkouškou.
Oficiální zkratka vČR : BC
Číslo standardu: 44 / 19.12.2001 (původní datum: 29. 11. 2001) (Francie)
Beauce je oblast, ležící jihozápadně od Paříže na řece Loiře, přibližně mezi městy Chartres a Orleáns. Dalo by se předpokládat, že berger de Beauce neboli ovčák z Beauce – „Boseroňan“ pochází z tohoto kraje. Kynologie však skrývá mnohá tajemství a mnohá si k nim ještě přidají sami kynologové. Jedno nebo vlastně hned dvě z nich – protože stejného rodu jsou ta, že obdobně jako berger de Brie, nám známý briard, nepochází z kraje Brie, tak nemůžeme ani původ beaucerona klást do omezené oblasti kraje Beauce.
Jména obou jsou poměrně mladá, byla poprvé použita zřejmě v roce 1883 k rozlišení dvou ze čtyř hlavních plemen francouzských ovčáckých psů, kteří byli do té doby nejen společně vystavováni v jedné třídě, ale považováni za úzce příbuzné, dokonce za vzájemně odvozené. Jediné s čím je v této ovčáckých psů, vyskytujících se na území dnešní Francie, vývojově však jsou oba představiteli do značné míry samostatných větví ovčáckých psů: briard – asijské, odvozované nejčastěji od tibetského ovčáckého psa a vyznačující se především bohatým osrstěním obličejové části, beauceron pak další velké větve původních evropských ovčáckých psů, obvykle se vztyčenými ušními boltci a zašpičatělou, klínovitou nosní partií.
Na druhou stranu však není možné předpokládat a chápat rozdílný původ tak dalece, že jednotlivá a vlastně teprve v moderní době známá plemena ovčáckých psů si zachovala svoji svébytnost nebo izolovanou samostatnost, prostě že se udržela v původní formě a bez příměsi další, někdy dost vzdálené krve od dávných dob do dneška. Takových plemen je pramálo, u pracovních psů bychom je hledali už vůbec těžko. Beauceron nás mnoha svými exteriérovými i povahovými znaky a vlastnostmi staví do zvlášť těžké pozice. Odmítli jsme prosté odvození briarda z beaucerona , distancovali jsme se i od větve tzv. dogovitých ovčáckých psů, odvozovaných od původní tibetské dogy a procházejících geografickým posunem a různým pracovním využitím mnohotvárnými přeměnami.
Právě beauceron nám však předvádí komplikovanost vztahů, návaznost a propojenost řady odlišných nebo lépe řečeno odlišovaných plemen či jejich skupin. Kdo totiž může při pohledu na beaucerona, především na jeho štěňata s jistotou říci, že v něm není stín rotvajlera, psa typicky dogovitého, koho v jeho výrazu neupoutá něco z dobrmana? Tento dojem, spíše kacířsky vtíravá myšlenka, se dere na povrch i při sledování jeho stylu a způsobu práce, pro niž byl po staletí využíván – hlídání stád, ale také lov vlků. Pes je stádo nejen schopný udržet ve vyhrazeném prostoru, ale jak říkají Francouzi, je bezkonkurenční při jeho rychlém přesunu (vzpomeňme na výkony rotvajlerů a jejich předchůdců při přemísťování ohromných stád dobytka).
Je náhodné varování a přirovnání členů klubu přátel beaucerona ve Francii novým Beauceron je čisté francouzské plemeno, tzn. vzniklé pouze ve Francii, bez přikřížení jiných plemen. Je to opravdu velmi staré pracovní plemeno. Ovčáčtí psi jsou ve Francii známi již velmi dlouhou dobu, jsou zobrazeni již na tapiseriích z osmého století. I písemnosti z dvanáctého, čtrnáctého a šestnáctého století se zmiňují o ovčáckých psech. Má se za to, že již v rukopise z roku 1587 se nachází první přesnější zmínka o psu, který odpovídá popisem beauceronu. Ve Francii je toto plemeno nazýváno Berger de la Beauce (ovčák z Beauce). Beauce je rovinatá oblast obklopující Paříž, a je všeobecně považována za kolébku plemene. Beauceron sdílí společnou minulost s jeho bratrancem, ovčákem z Brie (Berger de la Brie), u nás známějším pod názvem briard. Přestože tato dvě plemena vypadají dosti odlišně, obě měly a mají stejné pracovní využití.
Dříve se francouzský farmář vůbec nezabýval vzhledem psa, důležité byly jeho pracovní schopnosti, a proto byli ovčáčtí psi typově velice rozmanití. Všichni spadali do kategorie chien de la plaine, tedy „psa z roviny.“ Bylo je možné spatřit ve všech barvách a délkách srsti. Přestože lovečtí psi byli již v té době velmi ceněni, Francouzi věnovali jen málo pozornosti těmto tvrdým pracovním psům. V těchto dávných dobách sloužil beauceron stejně jako briard spíše jako hlídač dobytka, chránící ho před šelmami, například vlky, a lidskými pytláky. S příchodem francouzské revoluce se jejich využití změnilo. Půda již nebyla pouze v majetku šlechty, dostala se i do rukou prostého lidu, z něhož se stali drobní farmáři. Z beaucerona a briarda se stali nepostradatelní ovčáčtí psi, jelikož tyto nové farmy nebyly oploceny. Samozřejmě také sloužili jako psi hlídací, strážící pánův majetek.
Roku 1809 se kněz Abbé Rozier zmínil o těchto ovčáckých psech. Byl první, kdo popsal rozdíly mezi beauceronem a briardem a nazval je ovčákem z Beauce a z Brie. Jako beaucerona považoval krátkosrstého psa typu mastifa, briard byl pak dlouhosrstý odlišného typu. Později v 19. století se konalo shromáždění chovatelů ovcí a dobytka, kde bylo podle těchto francouzských písemností potvrzeno pojmenování dlouhosrstých psů podle oblasti Brie a krátkosrstého typu podle oblasti Beauce. Obě plemena byla v té době ještě velmi typově neustálená. V roce 1900 byl beauceron poprvé předveden na výstavě. První šampiónem plemene byla fena Bergere, dosti málo podobná beauceronům dnešních dnů. Srst měla spíše střední délky, dříve bylo totiž časté, že se u beauceronů vyskytovala delší srst než dovoluje dnešní standard. Také čenich byl užší a velikost znatelně menší.
Pálení na končetinách mohlo dosahovat výše, což také dalo tomuto nově vznikajícímu plemenu přezdívku „červené punčošky“ (Bas-Rouge). Ve dvacátém století již bylo plemenitbě beaucerona věnováno více pozornosti. V roce 1911 byl založen klub Les Amis Du Beauceron (Přátelé beaucerona). První kniha věnovaná výhradně beauceronovi byla napsána roku1927 panem A. Siraudinem. Tato kniha dosud požívá takové vážnosti, že je mnohými považována za „bibli beaucerona“. Během světových válek beauceroni získali vážnost coby váleční psi. Byla ceněna hlavně jejich síla, na jejich statná těla byly upevňovány pásy s municí pro kulomety při hlídání střeleckých pozic. S využitím jejich inteligence byli často používáni jako poslové nebo strážní psi. O jejich schopnostech postřehu a vnímavosti byly vyprávěny přímo neuvěřitelné příběhy. Beauceron je stále dobře znám pouze ve své rodné Francii. Je používán stále jako ovčácký pes, avšak plemeno je nyní mnohem častěji používáno při policejní práci, slouží v kynologických jednotkách francouzské armády i policie. Plemeno se rozšířilo i do ostatních evropských zemí, avšak nikde zdaleka nedosáhlo takové popularity, které se těší ve Francii.
Beauceron se objevil i v USA a mnozí Američané si ho povšimli ve filmu Moonraker s Jamesem Bondem. Standart byl přijat v roce 1863. Ve Francii je využíván i profesionálními ozbrojenými složkami. Jeho schopnosti mu dovolují zúčastňovat se i vrcholných soutěží sportovní kynologie. Za hranicemi vlasti je málo známý, ale je to národní francouzský symbol a pýcha. Každý rok se do plemenné knihy ve Francii zapisuje 3800 nových psů, přestože cena za to je dosti vysoká. Zápis nového psa stojí 4 000 franků.
Beauceron je velký pes, pevný, otužilý, s dobrou kostrou a svalnatý, bez znaků lymfatičnosti (hrubosti), je to harmonicky stavěný pes.. Beaucký ovčák má obdélníkový formát.
Délka těla: měřená od předního výčnělku lopatky k sedacímu hrbolu musí být o něco větší, než je kohoutková výška.
Hlava: je dlouhá 2/5 výšky v kohoutku. Šířka mozkovny a výška hlavy, měřeny v její střední části, jsou o trochu menší, než je polovina délky hlavy. Čenichová partie a mozkovna jsou stejně dlouhé. Na první pohled připomíná přechod mezí Dobrmanem a Rotwailerem. Hlava je jemně modelovaná, s harmonickými liniemi. Při bočním pohledu se horní linie mozkovny a nosního hřbetu jeví rovnoběžné.
Oči: jsou položeny horizontálně, mají lehce oválný tvar. Duhovka musí být tmavě játrová, v každém případě nesmí být nikdy světlejší než tmavě oříšková, i když pálení je světlé. Pro variantu harlekýn jsou přípustné oči různě zbarvené.
Uši : jsou nasazeny vysoko. Pokud jsou kráceny, jsou neseny vzpřímeně, nejsou postaveny rozbíhavě ani sbíhavě. směřují lehce kupředu. Dobře nesené ucho je takové, jehož středem prochází pomyslná osa prodloužené boční linie krku. Uši nekrácené jsou poloklopené nebo zavěšené. Nesmí být přiléhající. Jsou neseny naplocho a spíše krátké. Délka nezkráceného ucha musí být stejná, jako polovina délky hlavy.
Ocas se nekrátí, je nesen nízko, dosahuje nejméně k hlezennímu kloubu, není vychýlený do strany, tvoří mírný háček ve formě J. V akci může být ocas nesen o něco výše, ve výši prodloužené hřbetní linie.
Je pružný a prostorný. Končetiny zůstávají v ose. Beaucký ovčák musí mít dlouhý klus s prostorným krokem.
Pes má v kohoutku 65 až 70 cm.
Fenka má v kohoutku 61 až 68 cm.
V rozmezí 30 až 38,5 kg.
Krátká na hlavě, silná, krátká, tvrdá, uzavřená a přiléhavá po těle, dlouhá 3-4 cm. Na stehnech a spodní straně ocasu jsou nevýrazné, ale nezbytné praporce. Podsada je krátká, jemná, hustá a prachová, je preferována v barvě myší šedi, je velmi přiléhavá, takže neprosvítá přes krycí srst.
Černé s pálením (černé s pálenými znaky): Červená punčoška. Černá barva je velmi sytá, pálení musí být jasné. Znaky pálení jsou rozmístěny následovně:kulaté skvrnky nad očima, na bočních stranách čenichu, pozvolna se ztrácející směrem ke kohoutku, nikdy nesmí dosahovat až pod uši, na hrudi: jsou preferovány dvě oddělené skvrny, na hrdle, pod ocasem, na končetinách, postupně se ztrácejí směrem vzhůru, aniž by přesáhly nad 1/3 výšky nohy, na vnitřní straně vystupují výše. Harlekýn (modře skvrnitý s pálenými znaky): Šedý, černý a pálený, podíl černé a šedé by měl být stejný, plotny dobře rozmístěné, někdy je více černé než šedé. Umístění pálených znaků je totožné s ČP variantou. Malá bílá skvrna na hrudi se toleruje.
Beauceron je pes s důvěřivým pohledem, bez známek strachu. Jeho výraz je upřímný, nikdy nesmí být zlý ani nedůvěřivý.
Beaucerona je rozvážná a hrdá. Jinak je inteligentní, energický, velmi vytrvalý a neúnavný. Odolný vůči výkyvům počasí, schopný podávat dobré výkony za jakýchkoli podmínek. Na podněty reaguje okamžitě a je velmi ostražitý. Pes univerzálních schopností, díky nimž bývá přirovnáván k německému ovčákovi. Je častým soutěžícím psích výstav. Je to klasický pracovní pes.
Ti, kteří znají toto plemeno, tvrdí, že beauceron má laskavou duši a tajemnou schopnost vcítit se do pánových nálad a přání. Věrnost a obětavost dělá z beaucerona ideálního domácího společníka. Beauceron je neunavny ovcak, je schopny stado nejen udržet ve vyhrazeném prostoru, ale jak říkají Francouzi, je bezkonkurenční při jeho rychlém přesunu (vzpomeňme na výkony rotvajlerú a jejich předchůdců při přemísťování ohromných stád dobytka). Je náhodné varování a přirovnání členů klubu přátel beaucerona ve Francii novým majitelům: beauceron je sice pes pro široký okruh zájemců, ale pro jeho až agresivní povahu si nemůže na jeho výchovu troufnout každý.
A dodatek, že při správném vedení získáme výborného pracovního, věrného, vyrovnaného a oddaného psa. V této souvislosti je vsak zapotrebi upozornit na jednu důležitou zásadu – beauceron vyžaduje pevnou ruku, přitom však skutečně, dá-li se v tomto spojení ř íci milé zacházení. Ovčák z Beauce má totiž jednu zvláštní vlastnost – velmi pečlivě sleduje chování svého pána a kriticky posuzuje jeho smysl, logiku, správnost a spravedlivost. Získá-li ve svého pána a jeho rodinu důvěru, není nad něj. Zklame-li se – jinými slovy – zkazíme-li ho, není k ničemu. Úctyhodný počet každoročně ve Francii zapisovaných štěňat však jasně dokazuje, že beauceron své příznivce má. Beauceron je pes pro všestranné použití, štěně si musíme vybírat. Je možno ho použít jako pracovního psa, hlídání objektů, lidí i svěřeného majetku má v genech, všichni jedinci však nejsou stejní, některé je možno mít i jako společníky. Jsou věrní rodině, většinou jsou to psi jednoho pána. Někteří se uplatní i jako psi záchranáři. Jsou vhodní i pro sportovní využití. A samozřejmi je možno je využít jako ovčácké psy. Vždy záleží na výchově– jsou vitální a pohybliví, vyžadují dostatek pohybu a podnětů.
Nejoblíbenější psí plemena