Inzeráty plemene: Westfálský jezevčíkovitý honič
Vestfálský jezevčíkovitý honič
Jedná se o veselé, a živé plemeno. Je vyrovnaný, sebejistý a během práce prokazuje velkou odvahu a výdrž. Doma je klidný a přítulný. Tento pes je rád v blízkosti svého pána, kterému je věrný. Nikdy se však nechová otrocky. Vždy si zachová svou nezávislost a do jisté míry i svéhlavost. Pokud je odmalička ve společnosti koček a jiných zvířat, nečiní mu soužití s nimi žádný problém. Vztah k jiným psům je vynikající a může žít i v početné smečce. S dětmi si rozumí výborně, je k nim velmi tolerantní. K lidem se vestfálský jezevčíkovitý honič chová přátelsky. Dokáže dobře zastat roli hlídače. Má velmi dobře vyvinutý čich a lovecký instinkt.
dorůstá výšky 30 - 38 cm. Průměrná délka života je 12- 13 let. Dlouhá, úzká hlava se směrem k čenichu postupně zužuje. Uši jsou asi 12 cm dlouhé, svěšené a přiléhají těsně k hlavě. Oči jsou mandlového tvaru a jejich barva je hnědá. Čelisti má silné, skus nůžkový nebo klešťový. Krk je krátký a velmi masivní. Klenutý hřbet za lopatkami mírně klesá. Bedra jsou široká a silná, záď se svažuje. Ocas nasazený v úrovni hřbetu je dlouhý a směrem ke špičce se zužuje. Končetiny jsou rovné a kolmé k tělu. Krátká srst je mimořádně hustá a hrubá. Barva je většinou trikolórní, ale může být i červená s bílými znaky.
Péče o plemeno
Péče o srst není nijak náročná. Stačí ji jednou týdně vykartáčovat. V období línaní poslouží k odstranění chlupů masážní gumová rukavice.
Drápy udržujte krátké. Výchova zpravidla není náročná, vestfálský jezevčíkovitý honič je plemeno značně samostatné a bylo vyšlechtěno k samostatnému slídění a sledování zvěře. . Tento pes vyžaduje mnoho pohybu, má rád dlouhé procházky lesem. Vestfálský jezevčíkovitý honič se hodí spíše pro majitele, kteří mu poskytnou vyžití při lovu nebo barvářské práci. Může být chován jako rodinný společník, ale opět by měl mít dostatečné vyžití.
pochází z Německa. Své jméno dostal roku 1886, ale podobní krátkonozí honiči jsou vyobrazeni na mnoha malbách z dob Karla Velikého (kolem roku 800). Vznikl křížením vysokonohých honičů s jezevčíky. K jeho přímým příbuzným patří německý honič, jehož je dá se říct krátkonohou variantou. Cílený chov začal v 80. letech 20. století. Standard byl sepsán roku 1987. Původně se plemeno využívalo k vyslídění a hlasitému pronásledování lišek a zajíců. Dnes se nasazuje při lovu černé zvěře a používá se především k barvářské práci.
Secretariat General: 13, Place Albert I – B 6530 THUIN (Belgie)
Standard FCI č.: 100/05.01.1995/F Vestfálský jezevčíkovitý honič (brakýř), (Westfälische Dachsbracke)
Země původu: Německo
Datum zveřejnění platného standardu: 24.06.1987
Použití: honič
Zařazení dle F.C.I.: Skupina 6 honiči, barváři a plemena příbuzná. Sekce 1.3 malí honiči. S pracovní zkouškou;
Vestfálský jezevčíkovitý brakýř je zmenšený příbuzný německého brakýře. V mnoha podstatných bodech je srovnatelný, avšak působí dojmem, že je zavalitější a mohutnější. Vestfálský jezevčíkovitý brakýř je lovecký pes plný síly, jehož výška se pohybuje mezi 30-38 cm a jeho tělesný rámec je mírně protáhlý; hlava středních dimenzí je ušlechtilá; ocas, korektně nasazený, je při pokojném pohybu nesen vzhůru ve formě šavle nebo svěšený, na konci se mírně se stáčí směrem vzhůru. Je věrný, milý, klidný a pozorný.
při pohledu zepředu se hlava vestfálského jezevčíkovitého brakýře zdá úzká a protáhlá, stejně jako u německého brakýře. Týlní hrbol je jen málo zřetelný.
Mozkovna: mozkovna je jen nepatrně širší, než jařmová oblast.
Stop: málo výrazný.
Nosní houba: ve střední části je patrný světlý proužek, téměř masového odstínu, zatímco ostatní části nosní houby jsou více či méně tmavě pigmentované.
Čenichová partie: nosní hřbet je mírně klenutý.
Pysky: jsou středně vyvinuté, mírně spuštěné.
Čelisti/Zuby: zuby jsou extrémně silné a pravidelně postavené. Řezáky jsou v kontaktu buď jejich volnou stranou (klešťový skus), anebo se zadní strana horních řezáků dotýká v úzkém kontaktu přední strany spodních řezáků (nůžkový skus). Špičáky jsou mimořádně velké. Koutek je nepříliš viditelný.
Líce: jařmové oblouky nejsou příliš výrazné, jařmová oblast pozvolna přechází v kořen čenichu.
Oči: jsou tmavé, jasné, mají mírný výraz.
Uši: široké, středně dlouhé, dobře přiléhají k bočním stranám hlavy; jejich konec je oblý.
není příliš dlouhý, je dostatečně silný, aby mohl nést hlavu; pozvolna se zužuje od místa nasazení směrem k hlavě. Kůže na krku je volná, ale netvoří lalok.
Hřbet: je mírně klenutý, středně dlouhý, s mírným sklonem za kohoutkem.
Bedra: široká a silná.
Záď: šikmá.
Hrudník: je užší než u jezevčíka; je pevně propojen s hrudními končetinami, ale nesmí dosahovat hluboko mezi nimi. Hrudní koš je dlouhý.
Břicho: poněkud vtažené směrem k pánevním končetinám.
ocas, jenž je nasazen relativně vysoko a jehož kořen je velmi silný, se pozvolna zvedá nad hřbetní linii. Osrstění na spodní straně tvoří kartáč, srst na horní straně je hladká a přiléhající; na konci tvoří srst osinatou špičku, nikoli prapor.
jsou silné, s pevnou kostrou, suché, se zřetelným nervstvem. Při pohledu zepředu nejsou přední nohy vytočené, ale rovné. Tlapky směřují dopředu.
Lokty: postavené u těla.
pozice pánevních končetin je strmější, než u ostatních plemen. V porovnání s přední nohou je zadní noha mnohem mohutnější, než jak je tomu u jezevčíka.
Stehno: je velmi svalnaté, svalstvo je výrazné. Při pohledu z boku i ze zadu se jeví pánevní končetiny téměř rovné.
Tlapky: pevné, se sevřenými a krátkými prsty.
po celém těle včetně spodních partií je srst velmi hrubá a velmipřiléhavá; na hlavě, na uších a na vnitřní straně končetin je srst kratší; delší je na hřbetě, na krku a na spodní straně ocasu.
červenožluté s černým sedlem nebo pláštěm a s bílými znaky, typickými pro brakýře: lysina nebo hvězda, bílá okolo čenichu, bílý límec, bílá skvrna na hrudi, bílá na končetinách a na špičce ocasu. Dvoubarevně zbarvení jedinci jsou nežádoucí, stejně jako psi s černou barvou na hlavě, čokoládově hnědá barva je chybou.
všechny odchylky od výše uvedeného textu musí být považovány za chyby a musí být penalizovány podle stupně jejich závažnosti.
Pozn: Všichni psi musí mít obě normálně vyvinutá varlata kompletně sestouplá v šourku.
Nejoblíbenější psí plemena