Inzeráty plemene: Pyrenejský horský pes
Pyrenejský horský pes (Chien de Montagne des Pyrénées)
Pyrenejský horský pes je klidný a vyrovnaný pes se sklony k nezávislosti. Je přátelský, vlídný a své rodině je naprosto oddán. Má hezký vztah k dětem, ale vzhledem k jeho mohutnosti, je potřeba jej hlídat. I přes vědomí své síly, je dobromyslný a není agresivní. Naopak je trpělivý a umí být velmi přítulný. Jako vynikající hlídač oznamuje vetřelce hlubokým štěkotem a svou rodinu umí dobře chránit. Pyrenejský horský pes je spolehlivý přítel, který se dožívá až třinácti let.
Pyrenejský horský pes zaujme svou velkou a silnou stavbou těla, která však působí velmi elegantně. V kohoutku měří 70 až 80 cm, fenka 65 až 75 cm, váží okolo 60 a 45 kg. Má nepříliš velkou hlavu s mírným stopem, širokou tlamou, bílými zuby a nůžkovým skusem. Oči mají mandlový tvar a tmavě jantarovou barvu. Uši nejsou příliš velké a jsou posazeny ve výšce očí. Mají trojúhelníkovitý tvar, jsou svěšené a přiléhají k hlavě. Krk je silný a ne příliš dlouhý. Délka trupu lehce přesahuje výšku v kohoutku. Pyrenejský horský pes má pevný hřbet a středně dlouhá bedra. Ocas je krásně huňatý, dlouhý, v klidu svěšený, při vzrušení nesený vysoko a zatočený. Končetiny jsou silné a dobře osvalené. Pohybuje se pružně a elegantně. Srst má pyrenejský horský pes hustou, středně dlouhou a na pohmat hedvábnou s hustou podsadou. Barvu může mít bílou, možné jsou šedé, žluté nebo rezavé skvrny na hlavě, uších a u kořene ocasu.
Pyrenejský horský pes není náročný na údržbu. Pravidelnou péči vyžaduje pouze jeho srst, která se musí česat a udržovat v čistotě, aby nedošlo k zplstnatění. V období línání se musí kartáčovat častěji, přičemž větší pozornost by se měla věnovat vlnitější srsti za ušima a na kalhotkách. Na česání by si měl zvykat už od štěněte. Vzhledem ke své mohutnosti a samostatné povaze potřebuje pyrenejský horský pes důslednou výchovu. Je to ale inteligentní a učenlivý pes. Zvykne si žít i v bytě, ale potřebuje pohyb, a proto by si jej měli pořizovat lidé, kteří jsou sami aktivní. Vhodnější je chovat jej na zahradě, kde se může dostatečně vyběhat. Vzhledem k jeho silné a velké konstituci by si jej měli pořizovat podobně fyzicky vybavení majitelé.
Pyrenejský horský pes je poměrně staré plemeno, jeho předkové pravděpodobně do Evropy přišli z Asie. Je znám už ze středověku, kdy chránil stáda ovcí před dravou zvěří. Za vlády Ludvíka XVI. se stal oblíbeným i na královském dvoře a byl hlídačem Louvru. Po Velké francouzské revoluci, zájem o něj upadl a na počátku minulého století byl na pokraji vyhynutí. Díky chovatelům přežil a první oficiální standard byl zapsán v roce 1923. Celosvětově pyrenejský horský pes příliš rozšířený není, u nás si ale přízeň několika chovatelů získal.
Secretariat General: 13, Place Albert I – B 6530 THUIN (Belgie)
FCI standard č.: 137 / 5.6.2002 / D Pyrenejský horský pes (Chien de montagne des Pyrénées)
Země původu: Francie
Datum publikace originálního platného standardu: 13. 03. 2001.
Použití: Pastevecký pes k ochraně stád v horách.
Zařazení dle F.C.I.: Skupina 2 pinčové a knírači - molosové - švýcarští salašničtí psi a jiná plemena. Sekce 2.2 molosové, horští psi. Bez pracovní zkoušky
Pyrenejský horský pes je v Pyrenejích znám odnepaměti, byl znám již ve středověku a používal se k ostraze zámků; jeho existence byla zdokumentována Gastonem Phoebem již ve 14. století. V 17. století byl vysoce ceněn jako společenský pes; pohyboval se také na skvělém dvoře Ludvíka XIV. První podrobný popis tohoto plemene v knize hraběte von Bylandt pochází z roku 1897. O deset let později byl založen první klub milovníků tohoto plemene a v roce 1923 nechal "Spolek milovníků pyrenejských horských psů" na popud pana Bernarda Sénac-Lagrange zapsat první oficiální standard plemene u SCC ( Société Centrale Canine de France). Dnešní standard vychází ze standardu z roku 1923, ale stále ještě se mu velmi podobá; od té doby byla ve standardu provedena především upřesnění jeho znění.
velký, impozantní, mohutně stavěný pes, ale nikoliv bez jisté elegance.
Nejširší část mozkovny odpovídá její délce.
Tlama je poněkud kratší než mozkovna.
Délka trupu měřená od vrcholu ramene k sedacímu hrbolu přiměřeně lehce přesahuje kohoutkovou výšku.
Hloubka hrudníku odpovídá polovině kohoutkové výšky, nebo je poněkud menší.
Protože se tento pes používal výhradně na ochranu stád před útoky šelem, spočíval výběr při jeho chovu v hodnocení vlastností hlídače, v impozantním a odstrašujícím vystupováním a také ve vztahu k jeho stádu. Vlastnosti, které z takového výběru vyplynuly, jsou síla a obratnost, ale také dobromyslnost a úzký vztah k jeho chráněncům. Tento strážní pes má sklony k nezávislosti a vlastní iniciativě, které vyžadují od jeho pána určitou autoritu.
V poměru k velikosti psa není tak mohutná; hlava je ze stran poměrně plochá.
Lebka: Nejširší část mozkovny odpovídá její délce. Je lehce klenutá, protože výstupek temenní kosti je snadno hmatatelný. Týlní hrbol je viditelný, takže mozkovna tvoří ve své zadní části lomený oblouk. Nadočnicové oblouky nejsou zdůrazněné a čelní rýha je při ohmatání mezi očima jen stěží hmatatelná.
Stop: V mírném sklonu.
Nosní houba: Zcela černá.
Tlama: Široká, poněkud kratší než mozkovna, pozvolna se zužuje k nosní houbě. Při pohledu shora má podobu písmene V se zaoblenou špičkou. Mezi očima je dobře vyplněná.
Pysky: Málo visící pysky pokrývají těsně dolní čelist; jsou černé nebo velmi silně černě skvrnité; totéž platí i pro patro.
Čelisti / zuby: Skus musí být úplný, zuby jsou zdravé a bílé. Nůžkový skus (řezáky v horní čelisti těsně přesahují řezáky v dolní čelisti a jsou s nimi v kontaktu). Klešťový skus je přípustný i v případě, že oba prostřední řezáky dolní čelisti jsou lehce skloněné kupředu.
Oči: Spíše malé, mandlového tvaru, lehce šikmo posazené; chytrý a rozvážlivý výraz; barvy tmavého jantaru. Černě lemovaná víčka nejsou nikdy povolená. Pohled je mírný a zasněný.
Uši: posazeny ve výšce očí, poměrně malé, trojúhelníkovitého tvaru se zaoblenou špičkou. Visí a ploše přiléhají k hlavě; při pozornosti psa jsou neseny poněkud výše.
silný, poměrně krátký, s málo vyvinutým lalokem.
Délka trupu měřená od vrcholu ramene k sedacímu hrbolu přiměřeně lehce přesahuje kohoutkovou výšku. Vzdálenost od hrudní kosti k zemi měří přibližně polovinu kohoutkové výšky, v žádném případě však nesmí být menší.
Horní linie z profilu: dobře pevná a stabilní.
Kohoutek: Široký.
Hřbet: Dobré délky, pevný.
Bedra: Středně dlouhá.
Záď: lehce zešikmená, se značně vystouplou kyčelní kostí.
Hruď: Není příliš hluboká, ale je široká a dlouhá. Dosahuje až na úroveň loktů, ale nesahá hlouběji. Hloubka hrudníku odpovídá polovině kohoutkové výšky, nebo je poněkud menší. Žebra jsou lehce zaoblená.
Slabiny: Málo hluboké.
Dosahuje nejméně k patní kosti. Je huňatý a tvoří prapor. V klidu je nesen hluboko, přednostně s háčkem na konci; při vzbuzené pozornosti psa je nesen vysoko a je silně zatočený, přičemž špička ocasu se dotýká beder (obyvatelé pyrenejských hor o něm tvrdí, že "dělá přemet" nad hřbetem - "arroundera").
Hrudní končetiny jsou silné a svisle postavené.
Plece: Středně zešikmené.
Nadloktí: Dobře osvalené, středně dlouhé.
Předloktí: Rovné, silné, dobře osrstěné (s praporci).
Zápěstí: Umístěno v prodloužení předloktí.
Nadprstí: Lehce šikmo postavené.
Tlapy hrudních končetin: Poněkud podlouhlé, kompaktní s trochu klenutými prsty.
Osrstění zadních končetin (s praporci) je hustší a delší než hrudních končetin. Při pohledu zezadu jsou pánevní končetiny postaveny kolmo k zemi.
Stehna: Nepříliš dlouhá, přiměřeně šikmá; osvalení je silně vyvinuté a oblé a plasticky vystupuje.
Kolena: Mírně zaúhlená, umístěná souběžně s osou těla.
Lýtko: Středně dlouhé, silné.
Hlezno: Široké, suché, přiměřeně zaúhlené.
Tlapy pánevních končetin: Poněkud podlouhlé, kompaktní s trochu klenutými prsty.
Paspárky: Obě pánevní končetiny nesou dvojité dobře vyvinuté paspárky. Hrudní končetiny někdy mají jednoduché nebo dvojité paspárky.
Pohyb pyrenejského horského psa je plný síly a volný, nikdy není těžkopádný; průběh pohybu je spíše prostorný než rychlý a je velmi pružný a elegantní. Zaúhlení dovoluje psovi stejnoměrný a vytrvalý pohyb vpřed.
Silná a poddajná (pružná); často se na celém těle vyskytují pigmentované skvrny.
Hustá a hladká, poměrně dlouhá a pružná; na plecích a na hřbetě je poměrně křehká; delší na ocase a na krku, kde smí být lehce zvlněná. Srst na kalhotách je jemnější, více podobná vlně a velmi hustá. Podsada je rovněž velmi hustá.
Bílá nebo bílá s šedými (jezevčími nebo vlkošedými), světle žlutými nebo oranžovými (zrzavými) skvrnami na hlavě, uších a u kořene ocasu, někdy také po těle. Znakům v barvě jezevčí šedé se dává přednost.
U psů: 70 - 80 cm
U fen: 65 - 75 cm
U velmi typických jedinců se připouští tolerance 2 cm směrem nahoru.
Jakákoliv odchylka od výše uvedených bodů se musí považovat za vadu, jejíž hodnocení musí být v přesném poměru s odchylkou.
Celkový vzhled: Dojem nemotornosti, bez ušlechtilosti. Tlustý, ochablý, lenivý pes.
Hlava: Příliš těžká, pravoúhlá.
Mozkovna příliš široká, klenuté čelo.
Příliš zdůrazněný nebo chybějící stop.
Příliš silně visící, volně převislé pysky.
Nedostatečná pigmentace nosní houby, okrajů očních víček a pysků.
Oči: Kulaté, světlé, hluboké uložené nebo vypouklé, příliš velké nebo příliš malé, příliš těsně nebo daleko od sebe posazené. Viditelná spojivka. Tvrdý výraz.
Uši: Široké, dlouhé, stočené, složené, nasazené příliš vysoko nebo nesené složené dozadu.
Krk: Tenký, poněkud delší nebo naopak příliš krátký, budící dojem, že se hlava nachází se mezi rameny. Příliš vyvinutý lalok.
Trup:Horní linie prohnutá nebo klenutá, přestavěná.
Předhrudí příliš široké nebo příliš štíhlé, žebra plochá nebo naopak sudovitě klenutá.
Břicho vtažené jako u chrta, nebo visící.
Ocas: Nedostatečně hustě osrstěný nebo špatně nesený; příliš krátký nebo příliš dlouhý, bez praporce; chybějící "přemet" v pohybu nebo neustálý "přemet" i v klidu.
Hrudní končetiny: Úhel mezi lopatkou a pažní kostí příliš otevřený.
Příliš plochá tlapa, nebo příliš sevřené prsty tlapy.
Pánevní končetiny: Strmé nebo přehnaně zaúhlené hlezno.
Příliš plochá tlapa, nebo příliš sevřené prsty tlapy.
Tlapy: Dlouhé, ploché.
Srst: Krátká nebo kadeřavá, hedvábná, měkká; chybějící podsada.
Nosní houba jiné barvy než zcela černá.
Předkus nebo podkus a jakákoliv jiná deformace čelisti.
Depigmentovaná oční víčka, žluté oči
Žádné paspárky, jednoduché nebo zakrnělé dvojité paspárky na pánevních končetinách.
Barva srst jiná než je uvedena ve standardu
Velikost mimo přípustné meze.
Pozn.: Psi musí mít dvě očividně normálně vyvinutá varlata, která se nacházejí zcela v šourku.
Nejoblíbenější psí plemena