Inzeráty plemene: Lakeland terier
Lakeland teriér
Anglická hrabství Westmorland, Lancashire a s několika dalšími teriéry spojený Cumberland jsou domovem teriéra pojmenovaného podle Lake Distrikt, Jezerní oblasti, ale známého v těchto místech také jako Patterdale Terrier nebo Fell Terrier. Koncem 19. století se v Lake Distrikt konala řada zemědělských výstav, na nichž byli vystavováni teriéři nejrozmanitějšího zbarvení – modří s pálením, červeno – šedí, pšeniční i zcela bílí, používaní hlavně k lovu vyder.
Šestnáct jezer sevřených v drsné krajině nejvyšších hor Anglie utvářelo charakter lakeland teriéra, který se v roklích a kamenitém, těžkém terénu dobýval za liškou. Proto také Fell Terrier – pes pronásledující v „padajících“ roklích velké Fell lišky. Toto označení se vžilo právě v jedné z řady malých vesniček této oblasti – Patterdale. Na rozdíl od lovů v jiných místech Anglie, kde nebylo úkolem teriérů lišku usmrtit třeba jen proto, aby byla použitelná na dalším lovu, v Lake Distrikt byli žádáni psi s tak silnými čelistmi a takovou odvahou a schopnostmi, že si s liškou po jejím dostižení v nepřístupném terénu dokázali sami poradit. V přístupnější krajině byl lakeland teriér používán – jako na jiných místech Anglie i Skotska další teriéři staršího typu – také společně s honiči ve smečkách, což vyžadovalo přiměřenou rychlost a projevilo se – třeba na rozdíl od CAIRN TERIÉRA, který se pohyboval v podobně nepřístupné a neschůdné krajině – delšími končetinami. Potřeba pronásledovat lišku i v místech, kde se dokáže protáhnout typickým způsobem jako ona, si vyžadovala i poměrně úzký tvar hrudníku a plochá žebra. Proto je tzv. sudovitý hrudník jedním z největších nedostatků lakeland teriéra, vyskytne-li se ovšem. Je jasné, že pes těchto předností, jehož v Lake Distrikt nemohl nahradit žádný jiný, byl velmi ceněn, a to byl také jeden důvodů, proč byl málo znám mimo oblast svého původního rozšíření. Traduje se, že v roce 1871 vlastnil lord Lonsdale lakeland teriéra, který dokázal plavat pod vodou za vydrou 23 stop (přes sedm metrů).
V literatuře je poprvé zmiňován až v díle The Modern Dogs Rawdona Lee z roku 1894, s odkazem na Patterdale. Jako u všech anglických teriérů i u lakeland teriéra je předpokládán vztah k staroanglickému black and tan teriéru, i když vzhledem k sousedství skotských teriérů – tedy teriérů ze Skotska – zejména BEDLINGTON TERIÉRA, je podobným „přechodným“ typem jako BORDER TERIÉR, s nímž má též mnoho společného. V pozdější době je uvažován také vliv FOXTERIÉRA na konečný vzhled lakeland teriéra. Lakeland Terrier Association byla v Anglii ustavena až v roce 1921 a anglický Kennel Club jej jako plemeno uznal teprve v roce 1931, i když čistokrevný chov je datován nejméně od roku 1850, tedy mezi prvními teriéry na ostrovech vůbec, kdy se jejich chovu věnovali John Peel a Tommy Dobson.
V roce 1928 byl poprvé vystavován na výstavě organizované Kennel Clubem, kde tito teriéři nevzbudili příliš velký zájem.
Na první pohled je lakeland teriér téměř zaměnitelný s velšteriérem, ale jak se zdá, obě tato plemena se vyvíjela na sobě nezávisle a jsou tak vlastně důkazem, jak odborné klimaticko-geografické podmínky a způsob práce loveckého psa podmiňují jeho vzhled i temperament. Plemeno pocházející, jak název říká, z horské jezernaté krajiny Lakedistriktu. Drobný, kompaktní, houževnatý pes není příliš atraktivní. Jeho povaha je výborná. Snoubí v sobě temperament s dobrou ovladatelností. Patří mezi psy, kteří budou svého majitele provázet stejně dobře v lese u nory, jako v prvotřídním hotelu. Má drsnou srst, která se upravuje trimováním. Zbarven může být černo i modro-tříslově, pšeničně, červenošedě, červenohnědě, modře a černě.
Standard FCI č.: 70 / 02.02.1998 Lakeland teriér
Země původu: Velká Británie
Datum zveřejnění původního platného standardu: 24.06.1987
Využití: teriér
Klasifikace dle FCI: skupina 3 teriéři, sekce 1 vysokonozí a středně velcí teriéři, bez pracovní zkoušky.
Bystrý, dovedný, správně vyvážený a kompaktní.
Čilý, nebojácný, pronikavého výrazu, v pohybu rychlý, neustále ve střehu. Statečný, přátelský a sebevědomý.
Dobře vyvážená. Délka hlavy od stopu ke špičce nosu nepřesahuje délku od týlu ke stopu.
Lebka: Plochá a ušlechtilá.
Nos: Černý, s výjimkou psů s játrovým zbarvením srsti, kteří mají nos játrový.
Morda: Široká, ne však příliš dlouhá.
Čelisti / zuby: Čelisti mocné. Rovné zuby s dokonalým pravidelným nůžkovým skusem, to znamená, že horní zuby těsně překrývají zuby spodní a jsou kolmo vsazené do čelistí.
Oči: Tmavé nebo oříškově hnědé. Šikmé oči jsou nežádoucí.
Uši: Středně malé, ve tvaru písmene V, nesené ostražitě. Nejsou nasazené ani příliš vysoko, ani příliš nízko na hlavě.
Poměrně dlouhý, mírně klenutý, bez laloku.
Hřbet: Silný, poměrně krátký.
Bedra: Dobře vázaná.
Hrudník: Přiměřeně úzký.
Ocas se obvykle se kupíruje. Dobře nasazený, nesený čile, nikoli však nad hřbetem nebo stočený.
Nohy rovné, se silnými kostmi.
Ramena: Dobře uložená vzad.
Silné a svalnaté.
Stehna: Dlouhá a mocná.
Kolenní klouby: Dobře zaúhlené.
Hlezna: Nízko u země.
Nárt: Rovný (přímý).
Malé, kompaktní, okrouhlé, s náležitými polštářky.
Hrudní a pánevní končetiny vedeny přímo vpřed a souměrně. Lokty se pohybují kolmo k tělu, po stranách pracují volně, kolenní klouby se nevytáčí ven, ani nevtáčí dovnitř. Řádný posun vychází z dobře ohebných pánevních končetin.
Hustá, tvrdá srst odolná proti vlivům počasí, s dobrou podsadou.
Černá s pálením, modrá s pálením, červená, pšeničná, červenošedá, játrová, modrá nebo černá. Bílé cípky na tlapkách a na hrudi jsou nežádoucí, avšak přípustné. Mahagonové nebo sytě tříslové zbarvení je netypické.
Nepřekračuje 37 cmv kohoutku.
Psi 7,7 kg;
feny 6,8 kg.
Každou odchylku od výše uvedených požadavků je třeba považovat za vadu a míra závažnosti, s jakou by se mělo na tuto vadu pohlížet, by měla být přímo úměrná stupni odchylky.
Pozn.: Psi by měli vykazovat dvě zřetelně normální varlata, plně sestouplá v šourku.
Nejoblíbenější psí plemena