Inzeráty plemene: Americká akita
Americká akita je pes, který jen zřídkakdy projevuje agresivitu vůči lidem. K těm může v některých případech projevovat nedůvěřivost či lhostejnost, ale spíše je to pes, který se snadno spřátelí a rád vyhledává kontakt. Ve svém teritoriu a bez vaší přítomnosti se ale chová velmi ostražitě a zajímá ho i to, co se děje mimo jeho území, i když příliš neštěká. Stačí mu většinou jen krátkým zaštěkáním oznámit, že se něco v jeho blízkém okolí děje. Většina Akit bývá velmi rozvážná a klidná - proto je toto plemeno vhodné i do rodin s dětmi, ale i tady platí zásada nenechávat nikdy malé dítě a psa spolu samotné. Jsou to psi, kteří většinu dne proleží někde pokud možno ve vaší blízkosti, aniž by se vám pletli pod nohama. Z důvodu, že jsou hodně závislí na lidech, je třeba je hned od začátku učit samostatnosti, aby se zamezilo jejich možnému destruktivnímu chování, když jsou ponechání o samotě. Není to pes pro život v kotci. Chce být v blízkosti lidí a součástí své rodiny. Také je třeba věnovat hodně času jeho socializaci, protože hlavně psi mívají dominantní sklony vůči ostatním psům. Při dobré socializaci se dá tato vlastnost hodně potlačit, ale pokud na něj zaútočí cizí pes, málokdy se chce vzdát bez boje. S ostatními zvířaty se dá snadno naučit k vzájemnému soužití a respektování. Je hodně přizpůsobivý, může žít celoročně jak venku, tak i v domě. Nevadí mu zima. V horké letní dny bývá schovaný ve stínu a přivítá i vodní osvěžení, ale i tyto dny snáší poměrně dobře. Většinou je prospí… :)
AMERICKÁ AKITA - American Akita
Země původu: Japonsko
Vývoj: USA
Datum publikace původního platného standardu: 06.07.2005
Určení: Společenský pes
Klasifikace FCI:
Počátky historie Velkého japonského psa (dříve Americká akita) se shodují s vývojem plemene Japonská akita.Od roku 1630 byly v oblasti Akita používáni psi Akita Matagis (původně určení k lovu medvědů) jakobojoví psi. Od roku 1868 docházelo u tohoto plemene ke křížení s plemenem Tosa, německými ohaři,svatobernardskými psy a německými dogami. Třebaže byly psí zápasy v roce 1908 zakázány, plemeno se zachovalo a v roce 1931 bylo prohlášeno národní památkou.
Během druhé světové války (1939 až 1945) se psi běžně používali jako kožešinová zvířata pro ošacení vojenských jednotek. Policie nařídila podchytit a zkonfiskovat všechny psy s výjimkou německých ovčákůpoužívaných pro vojenské účely. Po skončení druhé světové války byl počet psů plemene akita drastickyzredukován a toto plemeno se vyskytovalo ve třech samostatných typech: 1) Akity Matagi, 2) bojové akity a 3) ovčácké akity. Následkem toho byla situace v plemeni velmi složitá. Po válce během obnovy čistokrevného chovu dosáhl dočasné ale mimořádně velké popularity Kongo-go linie Dewa. Do Spojených států se dostala spolu se členy vojenských jednotek řada akit linie Dewa, v níž se projevovaly charakteristické znaky vlivu mastifa a německého ovčáka. Akity linie Dewa, velmi inteligentní a schopné přizpůsobit se nejrůznějším podmínkám prostředí, okouzlily chovatele ve Spojených státech, chovu této linie se věnoval stále rostoucí počet chovatelů a popularita těchto psů rychle rostla.
V roce 1956 byl založen Akita Club of America a AKC (American Kennel Club) toto plemeno uznal (zápisy doplemenné knihy a řádné hodnocení na výstavách) v říjnu 1972. Přesto v této době neměly AKC a JKC (JapanKennel Club) vzájemné dohody o vzájemném uznávání průkazů o původu, a proto bylo nemožné používat proplemeno nové krevní linie z Japonska. Následkem toho se akity ve Spojených státech začaly podstatně lišit od akit v Japonsku, v zemi původu plemene. Ve Spojených státech se tak vyvinulo samostatné plemeno, jehož charakteristické vlastnosti a typ zůstávají nezměněny již od roku 1955. To je v ostrém rozporu s japonským typem akit, do nichž byly za účelem obnovy původního plemene přikříženy akity Matagi.
Velký pes robustní konstituce, harmonický, celkově mohutný a silné kostry. Pro plemeno je charakteristická široká hlava ve tvaru tupého trojúhelníku s hlubokou tlamou, poměrně malýma očima a vztyčenýma ušima směřujícíma kupředu většinou ve stejné úrovni se zadní částí šíje.
Přátelský, ostražitý, vnímavý, důstojný, učenlivý a odvážný pes
Masivní, ale v dobrém poměru k tělu, v klidu bez vrásek. Hlava tvoří při pohledu shora tupý trojúhelník
Plochá a široká mezi ušima. Mělká rýha na přední části dobře patrná.
Dobře vyjádřený, ale ne příliš výrazný.
Nosní houba široká a černá. Světlejší pigment a jasně neohraničené skvrny s nedostatkem pigmentu na nosní houbě jsou povoleny jen u bílých jedinců, ale černé se dává vždy přednost.
Široká, hluboká a plná.
Černé a ne příliš visící. Jazyk růžový.
Čelisti nejsou zaoblené, ale tupé a velmi silné. Zuby jsou silné a pravidelné. Skus je úplný. Přednost se dává nůžkovému skusu, ale klešťový skus je přípustný.
Tmavě hnědé, poměrně malé, nevystupují, téměř trojúhelníkového tvaru. Okraje očních víček černé a těsně přiléhající.
Pevně vzpřímené a v poměru k hlavě malé. Ohneme-li ucho kupředu, jeho špička dosahuje k hornímu okraji oka. Uši jsou trojúhelníkového tvaru, na špičkách poněkud zaoblené, široké u kořene, nejsou nasazeny příliš nízko. Při pohledu ze strany směřují uši kupředu nad oči rovnoběžně s linií šíje.
Silný a svalnatý s minimálním lalokem, poměrně krátký, silně se rozšiřující k plecím. Výrazná šíje harmonicky přechází v bázi lebky.
Délkou přesahuje výšku. Kůže není příliš tenká; ani příliš těsně nepřiléhá, ani není příliš volná.
Rovný
Pevně osvalená
Široký a hluboký. Žebra dobře klenutá s dobře vyvinutým hrudním košem.
Lehce vtažené
Mohutný a bohatě osrstěný, vysoko nasazený a nesený nad hřbetem nebo ke slabině, zatočený ze tří čtvrtin, zcela, nebo dvakrát, vždy na úrovni hřbetu nebo pod ní. Je-li ocas zatočen ze tří čtvrtin, jeho špička spadá na slabinu. Kořen ocasu je široký a silný. Natáhneme-li ocas podél pánevní končetiny, poslední článek ocasu dosahuje ke hleznu. Osrstění je na ocasu hrubé, rovné a husté, ale bez chocholu.
Hrudní končetiny silných kostí a při pohledu zepředu rovné.
Silné a mohutné, přiměřeně šikmo uložené.
lehce skloněné směrem kupředu s úhlem zhruba 15° vůči svislici.
Silně osvalené, široké a silných kostí srovnatelných s hrudními končetinami. Paspárky se na pánevních končetinách odstraňují.
silná, dobře vyvinutá, při pohledu zezadu rovnoběžná.
přiměřeně úhlená
svislá, nevytáčejí se dovnitř ani ven.
Rovnoběžné, kočičí tlapky, dobře klenuté prsty se silnými polštářky.
Plný síly, přiměřeně dlouhý a vydatný. Pánevní končetiny se pohybují rovnoběžně s hrudními. Hřbetní linie zůstává silná, pevná a rovná.
Patrová srst. Podsadasilná, jemná, hustá a kratší než krycí srst.
Krycí srst (pesíky) rovné, tvrdé a poněkud odstávající. Srst na hlavě, v dolní části končetin a na uších krátká.
Délka srsti na kohoutku a zádi přibližně 5 cm, což poněkud přesahuje délku srsti na ostatních částech těla s výjimkou ocasu, kde je srst nejdelší a nejbohatší.
Jakákoliv barva jako červená, žlutá, bílá atd.; přípustná je i strakatá a žíhaná. Barvy jsou zářivé a jasné, znaky jsou dobře vyvážené, s maskou, nebo bez ní, nebo s lysinou.
Bílí psi (jednobarevní) masku nemají. Strakatí psi mají bílou základní barvu s velkými rovnoměrně rozmístěnými skvrnami pokrývajícími hlavu a více než jednu třetinu těla.Barvapodsady se smí lišit od barvy krycí srsti.
Jakákoliv odchylka od výše uvedených bodů se musí považovat za vadu a její závažnost se posuzuje v přesném poměru se stupněm dané odchylky.
Psi musí mít dvě viditelně normálně vyvinutá varlata plně spuštěná v šourku.
V první řadě je důležité vzpomenout, že rozdělení plemene Akita Inu se prioritně uskutečnilo
v členských krajinách FCI. Plemeno Akita Inu v zemích FCI se mohlo posuzovat a chovat jen podle standardu, který vydal a obnovoval Japan Kennel Club (JKC). Chovatelé v USA zůstali věrní "starémutypu" Akity, chovatelé v Japonsku se rozhodli jít odlišným směrem, což vedlo až k rapidní změně standardu JKC, tedy i standardu pro Akita inu pod hlavičkou FCI. Rok 1992 znamenal skoro konec proAkita Inu "amerického typu" na dlouhých sedm roků. Cílem bylo zredukovat na minimum Akita Inu, které se lišili od standardu JKC barevností, černou maskou, mohutností a výškou. Takoví jedinci byli buď vyřazeni z chovu, nebo v některých případech byli dva typy Akita Inu křížené v očekávání potomků co nejvíce se podobající japonskému typu. Naštěstí americký typ ohrožené Akita Inu měl dostatek zachránců, kteří se dokázali zasadit o nutnost rozdělení plemene. Záchrana přišla roku 1999 na Generálním zasedání FCI při příležitosti konání světové výstavy v Mexiku, kdy došlo k dohodě mezi JKC a FCI a americký typ akita inu byl uznaný jako samostatné plemeno pod novým názvem VELKÝ JAPONSKÝ PES, původně Americká Akita (standard FCI 344) - země původu Japonsko, země vývojeUSA - zařazený do II, skupiny FCI, přičemž japonský typ Akita Inu (standard FCI 255) zůstal v V. skupině FCI. Každý jedinec plemene Akita Inu se měl zúčastnit rozdělení ve své zemi, které probíhalo,bohužel, jen podle exteriéru za účasti třech mezinárodních rozhodčích. Následně bylo rozhodnuté, který ze dvou standardů daný jedinec splňuje, a tak buď zůstal v plemeně Akita Inu, nebo ho přeřadili do nového plemene Velký japonský pes. To bylo potřebné podstoupit těžkou cestu špatného křížení, nejlepší za účasti jedinců ze zemí, kde se starý typ Akity neomezeně rozvíjel - jako USA, ale například i Anglie, výsledkem čeho mělo být potomstvo co nejvíc odpovídající novému standardu FCI 344, teda původně Americké Akitě. Svůj název Americká Akita a zařazení zpět doskupiny V. se uskutečnilo až v roce 2005 s platností od 1.ledna 2006.
Nejoblíbenější psí plemena